Srovnáváš?

Napadlo vás někdy, kolik svého času a energie věnujete srovnávání? A k čemu to uvnitř vás vede? Rozhodla jsem se udělat malý experiment. V jednom dni se zaměřím na to, jestli srovnávám. Je jedno co, jestli sebe, lidi, věci... Mé vyspělé já totiž ví, že srovnávání v jakékoliv formě je cestou do pekel. Jak na tom mé já ale je opravdu ve skutečnosti? Jdeme na to, cesta do hlubin "normálního" člověka v "normálním" dni...

Ráno se probouzím. Zjišťuji, že budík ukazuje už osm hodin. Včera jsem se vzbudila o půl hodiny dříve a tak jsem si mohla jít v klidu zaběhat aniž bych se musela "honit". Výborně. Srovnávání začíná už po probuzení. Kam to vede? Místo, abych byla vděčná, že jsem se vůbec probudila, že si momentálně mohu dopřát ten luxus vstávat bez budíku, cítím se hned po ránu mírně rozmrzelá a naštvaná sama na sebe, že jsem si nepřivstala.

Ráno v koupelně. Kouknu na sebe a vidím, že mi na obličeji vyrašily nějaké pupínky podobné těm z puberty. Včera tam sakra nebyly! Fajn, ošetřím, co se dá, oblékám se a vyrážím ven. Těším se, až poběžím (rozuměj rychleji půjdu) kolem kraviček, zastavím se a budu se kochat. To by ovšem kravičky nesměly být přemístěné na jinou pastvinu, na kterou už mé oko nedohlédne. Je to srovnávání situace s předešlým dnem nebo to je očekávání? Oboje. Oboje zbytečně, i když v tomto případě jen na malou chvíli, kazí radost. Radost z přijetí situace takové, jaká je. Radost z pohledu na prázdnou pastvinu, možnost zamířit pozornost třeba na nedaleký les, nebo na mravence pod nohama.

Ještě jsem se nestihla ani nasnídat a přichází další srovnání. Jo, cestou domů vidím sousedovo nové auto. Sakra, jak to ten člověk dělá, že mu tady během půlroku stojí už třetí? Naštěstí se rychle vrátím k vděčnosti za auto moje, které mě nikdy nenechalo ve štychu. Nojo, ale ta myšlenka, ta tam zkrátka proběhla. Když už jsem u souseda, závidím mu jeho baráček, protože je jeho. Ten můj mám jen půjčený. Opět místo pokory za to, že mám kde bydlet, přichází na mysl strach z budoucnosti, kde jednou bydlet budu, když nemám "své jisté".

Probouzejí se mé děti. To, že někdy sklouzávám i k porovnávání jich, ať už mezi sebou nebo s ostatními dětmi je teď úplně jasné. Naštěstí v tomto boji vycházejí většinou jako vítězové. Většinou si říkám, jaké mám štěstí, že mám zrovna takové děti. Jenže, to porovnávání se stejně projeví, a to na těch cizích dětech, které najednou hodnotím a soudím. Přitom jsou úplně stejně skvělé jako ty moje. Jen jinak.

Abych to urychlila. Za jediný den jsem stihla sama sebe porovnat s několika úspěšnými ženami, které (podle mých měřítek) mají krásné manželství, vydělávají fůru peněz, dělají své životní poslání - to vše samozřejmě z mého pohledu. Možná, kdybych se jich zeptala, zjistila bych, s kolika jinýma lidmi se porovnávají ony... Stihla jsem porovnat své bydlení, auto, zdraví, způsob života, děti, dokonce i úrodu na zahrádce. Porovnávala jsem se sama se sebou (jakože od minulého týdne už je zase kilo nahoře), porovnávala jsem se s ostatními (těmi na oko úspěšnějšími, bohatšími, milujícími), porovnávala jsem, co mi pod ruku přišlo.

Kam zaměříš pozornost, tam to roste. Tak mě teď napadá, jestli to veškeré porovnávání všeho a se vším nezpůsobil můj experiment, který se na toto téma zaměřil. No, jako omluva sama pro sebe částečně přijatelné. Jakou omluvu máte vy?

Srovnávat nás učili celý život. Naše dětství bylo plné srovnávání. Pokud máte sourozence, tak to znáte dobře. "Anička v tvém věku už to R dávno říkala."... Asi všichni jsme chodili do školy, kde jsme se nevyhnuli známkování. Srovnávání jako prase. "Jak je možné, že máš jedna mínus, když Petra má jedničku?" Tahle věta se ve mně zakořenila a plevel i přes veškeré snažení nezmizel. A to jsem dostala "jen" jedna mínus :-). Co potom ty nebožáci, co mají horší známky a rodiče či učitelé jim neustále dávají za vzor někoho "lepšího"? Co to s tím naším sebevědomím asi dělá?

A kam to všechno vede? Kromě narušeného sebevědomí pociťujeme závist. Typická česká vlastnost. Nemám ji ráda. Nemám ji ráda, protože sama jí oplývám. A vzniká právě na základě porovnávání. Závidíme sousedovi lepší barák, lepší auto, lepší manželku, lepší bazén, lepší dovolenou, lepší postavení (ať už pracovní nebo to druhé), dokonce i lepší trávník. 

Jenže, jak z toho ven? Napadá mě zase přijetí. Přijetí naší situace, vděčnost za hojnost, kterou máme v jakémkoliv směru. Přijetí všeho, co se nám děje, protože z nějakého (jistě dobrého) důvodu se to má dít právě nám. Přijetí toho, že prostě občas srovnáváme. Přijetí toho, že někdy závidíme. Je to lidská vlastnost jako každá jiná.

Vedle přijetí bych ještě vypíchla uvědomění. Uvědomění toho, že sami jsme strůjci svého života a je jen na nás, jak moc budeme srovnávat cokoliv a kohokoliv s čímkoliv a kýmkoliv. Je jen na nás, jak se přitom budeme cítit. Myslet na to při výchově našich dětí a nesrovnávat je. Vzpomenout si, jak to bylo nepříjemné nám. Vždyť každé dítě je jedinečné a dokonalé a zaslouží si naši lásku bez podmínek a srovnávání. A taky uvědomění toho, že možná zrovna ta kamarádka, které závidím její život, se srovnává se mnou a říká si, jak skvělý život vedu já.