Co čekáte?

Těšili jste se někdy na dovolenou a pak měli špatné počasí? Měli jste od kamarádky skvělé recenze na film a vůbec se vám nelíbil? Chtěli jste uvařit dobrou večeři a přesolili jste? Naplánovali jste si někdy celý víkend a pak bylo vše jinak? Přáli jste si něco k Vánocům a dostali něco zcela jiného? Představovali jste si někdy, jak by měl vypadat váš partner a pak se zamilovali do úplného opaku? Očekávali jste odpověď ANO a ono přišlo NE? 

Dnes má Tereza narozeniny. Třicáté. Ráno cestou do práce kupuje chlebíčky a zákusky. Těší se. Těší se, jaké překvápko ji kolegyně přichystají. Miluje překvapení. Ještě více se ale těší, až z práce vypadne, přijede domů a hodí se do gala. Roman, její přítel, ji totiž dnes pozval na večeři a tvářil se při tom tajemně. Není to ani měsíc, kdy společně snily o společné budoucnosti. "Určitě mě dnes požádá o ruku", honilo se Tereze hlavou od samého probuzení.

Kolegyně v kanceláři se podívají na občerstvení, jedna na druhou a pak na Terezu. "Něco slavíme?" zeptá se pohotově Kačka. No, mám narozeniny. Třicáté. "Že facebook nic nehlásil" diví se Žaneta. "Nejsem na facebooku", pípne Tereza a nabízí kolegyním chlebíček. Ty vstávají a jdou jí popřát. Terka se nuceně usměje a uvnitř cítí velké zklamání. Jak mohli zapomenout na moje třicetiny? Diví se sama pro sebe. A proč já vůbec něco čekala? No, nevadí, však on mi to Roman večer vynahradí, pomyslela si a pustila se do práce.

Tereze to náramně sluší. S Romanem si domluvili schůzku rovnou v restauraci. Přišla na čas. Roman ne. S desetiminutovém zpožděním se konečně objevuje u stolu s krásnou kyticí v ruce. "Pro tebe. K narozeninám. Všechno nejlepší" spolu s polibkem předává své přítelkyni kytku a obálku. Tereza zdvořile poděkuje a začíná kytici pozorně zkoumat. Hledá prstýnek. Prstýnek, který tam není. Roman na ní s podezřením zírá. Terka si toho všimne a odloží kytici do vázy, kterou mezitím číšník přinesl. Otevírá obálku. Tam to bude. Tam bude otázka, jestli si ho chci vzít, tetelí se v duchu radostí a zvědavostí Tereza. Z obálky vytahuje fotku. Fotku dítěte. Černého dítěte. WTF? Vykulená se podívá na Romana. "To je naše dítě. Adoptoval jsem ho pro nás v Ugandě. Vím, jak máš děti ráda, tak jsem ti chtěl udělat radost. Zaplatil jsem mu na rok školný. Je to kluk. Brahmut."

Tereza s pláčem běží na toalety. Čekala zásnuby a dostala Brahmuta. Kdyby to byla alespoň holčička, povzdechne si. Třeba mě o tu ruku ještě požádá, uklidňovala sama sebe. Nepožádal. Alespoň ne toho večera. Celou dobu jí vyprávěl o Ugandě, tamních poměrech a Tereza měla dojem, že mu záleží víc na cizích dětech, než na ní. Její očekávání byla past, která ji přivedla do špatné nálady. Měla zkažený celý večer. A zkazila si ho sama.

I já si často kazím večery. Někdy i celé dny. Ráno si řeknu, že něco nějak bude a ono se to nestane. Ničím si dobrou náladu svými očekáváními. A přitom je daná situace často lepší, než jakou jsem si ji představila. Jen to v tu chvíli nevidím. Nejsem schopna to vidět, protože moje mysl je zastřená tou mojí představou, na které lpím. A pak nevyhnutelně musí přijít zklamání. Přitom by stačilo přijímat vše, co přichází tak, jak to přichází.

Včera se rozbil kotel. Večer. Opravář samozřejmě už nepřijel, s tím jsem počítala. Nabalila jsem každému členu rodiny dvě peřiny. Pro jistotu, kdyby v noci přituhlo venku a tím pádem i uvnitř. Při usínání jsem chvíli přemýšlela nad topícím zařízením a pak jsem vyhodnotila, že to stejně neovlivním a usnula jsem. Hned ráno přijel opravář kotelník, závadu okamžitě odstranil a doma bylo rázem teplo. Nečekaně. Příjemné to bylo. Zaradovala jsem se, že jsem neplýtvala myšlenkami nad scénáři, co budu dělat, když mi bude zima.

Věci se dějí. Dějí se sami. Máme potřebu do toho pořád kecat a víme, že je to stejně marný. Že ten život nám předhodí každou chvíli něco nečekaného. Zcela mimo mísu našich představ a očekávání. Očekávání se asi úplně nevyhneme, ale nemusíme na něm zarputile lpět. Můžeme se na něco těšit, mít sny a touhy, ale nemusíme se hroutit z toho, když je to pak jinak. Můžeme bojovat, nebo to přijmout. 

Stále platí, že všechno špatný je k něčemu dobrý.

Na závěr: Po měsíci Roman požádal Terezu o ruku. Bylo to zcela nečekané a originální. Dostal ji do kolen. Bohužel však spolu nemohli mít děti. Rozhodli se pro adopci. Tentokrát holčičky. České. Eliška se jmenuje. Brahmut a Eliška jsou v písemném kontaktu a těší se, až se osobně setkají.