Děti jsou taky lidi
Odznáček, který zdobí moji kabelku. DĚTI JSOU TAKY LIDI. Tohle heslo a stejnojmenný projekt je dílem Zdeňky Šíp Staňkové. Právě jsem dočetla i stejnojmennou knížku. Půjčila mi ji švagrová (taky Zdeňka) se slovy, že na to nemá…
Obsah knížky je mnohdy opravdu těžkej. Skládá se z příběhů lidí, kteří popisují, jakým způsobem byli v dětství týráni, ať už fyzicky nebo psychicky. Nejen doma, ale i ve škole, školce, v nemocnici. Za každým příběhem je cítit spoustu bolesti. Bití, sexuální zneužívání, ponižování… Často máme tohle chování spojené s lidmi méně vzdělanými, alkoholiky nebo drogově závislými. Opak ale může být pravdou. Násilí na dětech se děje i v rodinách dobře situovaných. V rodinách, které navenek působí harmonicky, na facebookových a instagramových profilech se tváří jako dokonalá rodinka, zatímco za vypnutým fotoaparátem se dějí věci vedoucí k celoživotním traumatům.
Je snadné druhé soudit za jejich chování, ale nikdy nevíme, co je k tomu vede. Je mi úzko, když slyším sousedku, jak své dítě zasypává nadávkami. V tu chvíli tu ženskou fakt nemám ráda. Jenomže pak si představím, jaké dětství asi měla ona. Jak na ní možná její rodiče řvali, že je neschopná a blbá. A ona to možná přijala jako vzor, má to v sobě tak hluboce zakořeněné, že ten jed plive dál. Na své nejbližší.
Pak je tady druhá sorta lidí. Ti, kteří si trauma v dětství zažili a dnes dělají všechno pro to, aby stejné zlo nepáchali na svých dětech. Uvědomění, že to chtějí jinak, je užitečné. Nutně to ale neznamená, že je žádné přešlapy v rodičovství nečekají. Nicméně jednají vědomě. Vědí, že děti jsou taky lidi a proto je potřeba se k nim chovat s respektem. Tady bych ráda upozornila na volnou až bezhraniční výchovu a doplnila, že je potřeba respekt vyžadovat také od dětí, protože i dospělí jsou taky lidi.
Samostatnou kapitolou je školství. Zkuste si položit otázku, zda se k vám nebo vašim dětem učitelé chovali (chovají) jako k rovnocenným bytostem? Historek ze školek a škol je v knize požehnaně a já sama bych jich mohla několik přihodit. Naštěstí mě nikdy ve školce za trest nezavírali do tmavých kumbálů a nenutili mě jíst vlastní zvratky. Ano, i takové příběhy se v knize objevují.
Nejtěžší téma pro mě bylo sexuální zneužívání. Překvapilo mě, že ve Švýcarsku se sexuální zneužívání týká každé 3. dívky a každého 7. chlapce. U nás se statistiky nevedou, ale podle autorky to bude podobné. Bohužel musím přiznat, že ani mně se tahle zkušenost v dospívání nevyhnula. Naštěstí se to nedělo v rodině, ale i tak to ve mně zanechalo doživotní stopu... Strach a stud je obrovský. Proto bývá pro děti, dospívající nebo i dospělé těžké se svěřit. Bohužel, i když v sobě tu odvahu najdou, často se setkají s popřením nebo zlehčením situace. Tím se trauma ještě prohlubuje.
Na téma traumata z dětství by se dalo psát hodiny a hodiny. Nicméně v knize Děti jsou taky lidi je toho popsáno dost. A proč se o tom tedy zmiňuji? Abychom se zamysleli. Chováme se k dětem se stejným respektem jako k dospělákům? Abychom se ubezpečili, že v tom nejsme sami. Že každý z nás si v sobě nese z dětství větší či menší trauma. Abychom se pochopili. Všichni děláme v danou chvíli to nejlepší, co umíme. Abychom se inspirovali. Změna je možná, jde to i jinak. Abychom nezapomínali, že děti jsou taky lidi.