Emoce nebo nemoce

Leží na zemi, vříská na celé kolo, vzteká se. Pláče, je zoufalý a nešťastný. Tříská mikinou o zem, to je to jediné, co má momentálně při ruce. Ta velká energie, to obrovské zklamání musí ven. Místo mikiny bouchají teď do země jeho malé pěstičky. Naštěstí do země, ne do těla. Minuta je nekonečně dlouhá...

Odjíždíme na minidovolenou, na kterou se moc těší. Teď se ale dozvídá, že ve stejný čas má oslavu narozenin jeho nejlepší kamarád. Dlouho se na ni těšil. Znáte ten pocit, když se na něco opravdu moc těšíte a pak zjistíte, že to nevyjde? Nebo ten pocit, kdy je vám něco hodně moc líto? Kdy jste doslova nasraní na celý svět, i když ten za nic nemůže? Co s tím děláte? Jak to řešíte? A jak reagujete na to, když to "po svém" začnou řešit děti? Ať už vaše vlastní, děti přátel nebo ty úplně cizí?

Pozoruji Honzíka, jsem tam s ním a upozorňuji ho, že kdyby se bouchl tím zipem od mikiny, bolelo by ho to. Nabídnu mu svoji náruč. Přijímá, jde ke mně, ale stále brečí a vzteká se. Přijde mu to tááák nespravedlivý. A já mu tááák rozumím. Ostatní členové rodiny to nedávají a vyklízejí pole. Jsem jim vděčná, že odcházejí a nezasahují. Sama mám co dělat se sebou, abych se udržela v podporujícím módu. 

Ujišťuji Honzíka, že mu rozumím, že má prostor "to ze sebe dostat" v rámci zachování zdraví (na nervy se teď nehraje :-). Nával vzteku odchází, domlouváme se na náhradním řešením a s klidem odcházíme spát. Jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná i na něho. Na to, že si sám se sebou poradil, aniž by cokoliv ničil, aniž by to dával někomu za vinu. Prostě byl plný emocí a ty musely ven.

Myslím si, že se máme od těch našich malých vzteklounů co učit. Nic nepotlačovat. Nechávat volný průběh. Netvrdím, že musíme uprostřed kanclu lehnout na zem, začít kopat nohama a křičet, že je šéf totální debil. Můžeme se ale minimálně zhluboka nadechnout, na hajzlíku si do něčeho praštit nebo si jít po práci zaběhat. Mně osobně pomáhá jít se vykřičet do lesa (čímž se omlouvám všem zvířátkům i náhodně kolemjdoucím). Dříve jsem bouchala pěstmi do futer, ale dnes už mám své ruce ráda, tak je jenom svírám v pěst. 

Jak se střídá napětí a uvolnění, uvolňují se i emoce.

Mým nejčastějším projevem emoce je pláč. Ten vždy vše krásně uvolní, vyčistí, bolavé odteče. Jsou však lidé, kteří vůbec nebrečí. Buď si to nedovolí, nebo prostě nemají slzy. Tomu já ale nevěřím. Myslím, že všichni je máme. Ty slzy. Jen z nějakého neznámého důvodu se někde zasekly a za žádnou cenu nechtějí na vzduch. Ani když zemřou rodiče, ani když se narodí potomek, nikdy. Možná jako malí často slýchávali, že kluci nebrečí a musejí být silní. A teď v dospělosti vedle smutku jen velmi těžko vyjadřují i svoji radost, vášeň, euforii. Jsou zkrátka zasekaní. Energie, která neproudí, se někde usazuje. Často v podobě chronické nemoci. Může to být cokoliv. Třeba věčně ucpané dutiny. Nemožnost se pořádně nadechnout. 

Nejprve člověk potlačoval sám sebe a teď se jeho tělo brání životu. 

Dávejte své emoce najevo a dovolujte to svým nejbližším. Stačí trocha empatie. Honzíkem jsem začínala, Honzíkem skončím. Před pár dny se mi na něm večer něco nezdálo. Zeptala jsem se, jestli ho něco trápí. "Něco v sobě dusím," zněla odpověď. Vysvětlila jsem mu, že ať je to cokoliv, musí to ven. Pověděl mi o nespravedlnosti, kterou cítí. Když jsem si vyslechla, co ho k tomu pocitu nespravedlnosti vede, okamžitě mi naskočil zážitek z dětství, kdy se mi stalo něco velmi podobného. I po tolika letech se mi ten pocit připomněl a tak jsem mu o tom pověděla. Cítil, že mu rozumím. Našli jsme společně řešení, aby nespravedlnost nebyla nespravedlností a oba jsme s dobrým pocitem usnuli.

Neduste v sobě své pocity a emoce. Dejte jim šanci, aby se dostaly na povrch. Mluvte o nich, dávejte je najevo. A přijímejte je, patří totiž k vám.