Jak ti říkají?

Jak je vám příjemné, když vás ostatní oslovují? Máte raději Aničko, Anno nebo Áňo? Lucko, Luci nebo Lucie? Honzíku, Honzo nebo Jeníčku? Jitko, Jíťo nebo Jituš? Karle, Karlíčku nebo Kájo? Pepo, Josefe nebo Josífku? Michale, Majkle nebo Míšo? Vašku, Vašíku nebo Vášo? Madlo, Madlenko nebo Magdo? Markéto, Markétko nebo Markét? Zuzano, Zůzo nebo Zuzinko? Olino, Olgo nebo Oli? Zdeňko, Zdeničko nebo Zdeni? Evi, Evčo, Evičko? Jano, Jani, Janko? Jarko, Slávko nebo Jaruško? Terko, Teri nebo Terezo? Lenko, Leni nebo Lenuško?

Ať je to cokoliv, řekněte to svému okolí. 

Řekněte jim, co je vám příjemné, oni to nemohou vědět, protože každému z nás se líbí něco jiného. Já jsem dlouho své kamarádce v dobré víře říkala Heli, nebo Helčo, protože Heleno mi přišlo příliš tvrdé. Jenomže, i tady platí "podle sebe, soudím tebe." Když jsem se ji totiž zeptala, zjistila jsem, že to moc ráda nemá, že raději má Helenu. A tak se snažím ji oslovovat Heleno, přestože mi to zní tvrdě stále.

Když mě někdo osloví Lenko, vnímám, že má ode mě velký odstup, od kamarádů mi to přijde hodně neosobní. Kdo mi řekne Lenko, jako by mě neměl rád. Je to samozřejmě blbost, ten dotyčný takové úmysly nemá, je to jen mé vnitřní vnímání. Naopak, když mi někdo řekne, Leni, Léňo, Lenu, Leničko, mami, maminko, lásko, jsem spokojená :-).

Mám bráchu. Pro mnoho čtenářů nic nového pod sluncem. Jsem za něho vděčná, mám ho fakt ráda. Když jsme ale byli malí, vždycky tomu tak nebylo. Znáte to, sourozenecké šarvátky. Jmenuje se Michal. Krásné jméno. Když jsme se škádlili, říkal mi "Lenino". Nesnášela jsem to z duše. Na oplátku jsem na něho volala "Mišino". Nevím, jak se tenhle tvar jména líbil jemu, ale mě ta Lenina úplně mé jméno znechutila. Kdo ví, možná za to může Vladimir Iljič Lenin (a možná proto jsem ho chtěla vidět :-) - o návštěvě Moskvy si můžete přečíst TADY).

Na vejšce jsme hráli takovou hru. Hra na lásku ke svému jménu. Říkali jsme své jméno v různých podobenstvích, různou intonací i hlasitostí. Měli jsme za úkol se se svým jménem doslova pomazlit. Zavřela jsem oči a řekla Lenka. Přejel mě mráz po zádech. Takový ten, kdy se vás něco dotkne, ale vlastně se vám to nelíbí. A tak jsem pokračovala... Lenička. To mě rozněžnilo, ale lásku k mému jménu to nevyčarovalo. Šeptala jsem, skoro křičela... Leni, Léňo, Lenuško, Lenu... Tuhle hru doporučuji všem. 

Trendem dnešní doby je přejmenování se. Přiznám, že to dohnalo i mě a svého času jsem o tom také uvažovala. Naštěstí mi to dcera nedovolila. Jistě věděla proč a já jsem ráda, že jsem se nechala ovlivnit. Dnes už je to totiž jinak. Mám respekt ke svým rodičům, kteří pro mě jméno Lenka vybrali (ne, že bych dříve neměla). Naučila jsem se ho mít ráda. A jak se to stalo? Naučila jsem se mít ráda sama sebe. Pořád ještě bych asi našla jméno, které se mi líbí víc. Pořád se ještě srovnávám s ostatními, o kterých si myslím, že mají lepší život, než já. Až tohle skončí, budu své jméno opravdu milovat. Teda alespoň tak si to představuji.

Je úplně jedno, jaké jméno nosíte. Je fuk, jestli to je Lenka nebo Božena. Každé jméno je krásné. Do každého jména se můžete zamilovat. Pokud vás volá jméno jiné, udělejte to a přijměte ho. Třeba se tím jménem něco změní. Pokud v to budete věřit, tak určitě ano. Já si svoji Lenku i přes všechna karmická zatížení (prozatím) nechávám.

P.S.: Můj jeden přítel mi kdysi řekl, že jméno Lenka je pro muže nejoblíbenější ženské jméno, protože ho v sobě obsahují oblíbená slova jako miLenka, páLenka nebo dovoLenka. Podobnost je ve jménech HeLena či MagdaLena, zkrátka Lena. Pokud chcete le-nu podpořit, mrkněte sem :-).