Jeden den v nemocnici

"V 7:00 hod se budete hlásit na gynekologické ambulanci číslo 1", říká mi sestřička v den předoperačního vyšetření. Toho dne jsem se měla hlásit také v 7:00 hod a očividně ne sama. Po nabrání krve a změření EKG jsem si tři hodiny počkala na změření tlaku a poslech plic. To bylo v pátek. Před třemi dny.

Sedím v čekárně a čekám. Co také v čekárně dělat jiného, že? Tak daly by se třeba v mobilu sjíždět sociální sítě, vyřizovat e-maily nebo pročítat novinky. O nic z toho ale teď nejevím zájem. Teď se mi chce jenom čekat na své jméno a BÝT. "Paní Jedličková", ozve se z ambulance a já vstávám. Ve stejný okamžik vstává ale i jiná žena. Jiná paní Jedličková. Opět si sedám s přáním, aby si nás na sále nespletli. Po půl hodině přichází řada na mě. Tlak mám báječný, mohu se tedy jít ubytovat.

Pokoj je tříhvězda, šestilůžko, s doprovodným programem, ovšem bez stravy. Mám štěstí a připadá na mě postel s výhledem. Bohužel ne na moře, ale do silnice. I tak lepší, než být uprostřed. Paní u zdi vyhrožuje sestřička, že když si nesundá piercing z ucha, vyřadí ji z programu. Žena se brání, že piercing sundat nejde a nakonec podepisuje papír, kde bere na vědomí, že pokud jí ucho uhoří, může si za to sama. 

Sotva se stihnu převléct do noční košilky a uvelebit se na svém lůžku, slyším opět své jméno a pokyn, abych následovala ženu v bílém. Záhy se dozvídám, že to není bílá paní, ale doktorka B. a provede mi vyšetření. Před ním mě ale ještě vyzpovídá. Opravdu si připadám jako u výslechu. Otázky pálí tak rychle, že vůbec nestíhám přemýšlet nad odpověďmi (které mimochodem má všechny můj ošetřující lékař v kartě, tak mi není moc jasné, proč si to v době počítačové techniky nepředají, ale budiž). Hrnu ze sebe rodinnou anamnézu, kterou si ale vůbec nejsem jistá. Trochu se zastydím. Budu si muset při další návštěvě s mamkou víc popovídat o jejich nemocech. 

Vracím se na pokoj. Po chvíli přichází sestřička, píchá mi injekci na ředění krve a zavazuje nohy. Teda sestřičky jsou dvě, zdá se, že studentky, každá se mi vrhne na jednu nohu. Levý obvaz sedí skvěle, pravý musí po chvíli levá sestřička po té pravé převázat. Je to maličkost, ale z jejich práce tuším, kdo má k tomuto povolání lepší předpoklady.

Převlékám se do munduru, navlékám krásnou čepičku a čekám. Vyhlížím z okna a ladím se na svoje tělo. Hladím si břicho a promlouvám k němu Ho'oponopono. Přichází muž v zeleném a tlačí před sebou lehátko. Bohužel ne to, na který bych se teď nejraději vyvalila někde na Bali u oceánu. Tohle je pojízdný a veze mě přímo na sál. Na sále mě už s úsměvem vítají, jak kdyby jejich letovisko navštívila celebrita. Rozmlouvají se mnou, zatímco odevzdaně ležím a nechám si píchat do ruky kdovíco. Ptají se mě na povolání učitelky a já se slyším říkat, že mám ve třídě 12 dětí. To je poslední věta. Ruka mě pálí, rozlévá se mi něco zvláštního po těle a pak už nevím nic.

Otevírám oči. Jsem v posteli na pokoji. Je mi dobře. Nic mě nebolí a mám to za sebou. Radostně obepisuju ty, kterým jsem to slíbila. Zdá se, že jsem se vzbudila nějak rychle. Ležím, odpočívám, chvílemi zavřu oči. Na vedlejším stolku neustále pípá telefon a já přemýšlím, jestli svoji spolubydlící poprosit, aby si to ztlumila. Přemítám o bezohlednosti druhých. Po chvíli paní povídá… "Já se omlouvám, ono mi to nejde vypnout, já to zkoušela." Beru do ruky její mobil, přepínám tlačítko a je klid. Paní mi děkuje a já se zase trochu zastydím za svoje negativní myšlenky.

Narkóza přestává zcela působit a už mi tak do zpěvu není. Mám hlad, žízeň, vadí mi kanyla, pálí mě stehno, začíná mě pobolívat břicho. Od žízně mě asi po hodině vysvobodí sestřička s čajem. Ten ale přináší jiný problém. Čůrání. Jdu se sestřičkou na záchod. Cítím se docela slabá, ale dojdu. Bohužel už ne zpět. Najednou oceňuju, že nás nenechaly jít samotné. Motá se mi hlava, polévá mě horko, je mi na zvracení, přestávám rozeznávat věci kolem sebe. Sedám si na židli a je mi hrozně zle. Pak se probírám na zemi, sestry nade mnou, cítím vodu a jemné fackování. Jak z americkýho filmu. Pomáhají mi se zvednout a za chvíli už jsem zase v posteli. Jak, to úplně nevím. Jen slyším stížnost na moje vlasy, které jsou všude. Vzpomínám na Michalovo rčení o tom, jak zážitky nemusí být hezký, ale silný a začínám tuto hlášku proklínat. Po chvíli "za odměnu" jako jediná na pokoji dostávám suchou housku.

Třetí hodina odpoledne. Všem spolubydlícím vyndává sestřička kanylu z ruky. Kromě mě. Díky svému hereckému výkonu si musím ještě počkat. Milé ženy se oblékají a odcházejí domů. Zůstávám na pokoji sama. Sbírám odvahu a jdu zkusit druhý pokus. Pokud si nebudu schopná sama dojít na záchod (a zpět!), domů mě nepustí. A já už se fakt těším. Pomalu vstávám, zvoním na sestru a vycházím vstříc svému osudu. Hlavně nemyslet na tu jehlu v ruce. Hlavně si nepředstavovat, co mi dneska kde dělali. Hlavně zachovat klid. Podařilo se. Mise splněna. Konečně mě zbavují tý věci v žíle a já se můžu obléknout.

A proč o tom píšu? Protože psaní mi pomáhá vypořádat se s různými situacemi. A tahle pro mě není lehká. Tak mi držte palce, ať mám dobré výsledky a nemusím ten "zájezd" absolvovat znova.

PS: Díky všem spolubydlícím i veškerému personálu, všichni byli vlastně moc fajn :-)