Když máma křičí

"Mami, ty mi ale vůbec nerozumíš a křičíš na mě." U srdce mě píchlo, když jsem uslyšela tuhle větu. Vzpomněla jsem si na své dětství. Taky na vás rodiče křičeli? Nebo křičíte vy na svoje blízké?

Naši mě nikdy nebili. Krom jedné facky, kterou si pamatuji dodnes (možná proto, že mi přišla nespravedlivá). O křiku své mámy ale něco vím. Občas mnou projedou vzpomínky na to, jak jsem si schoulená v pokojíčku říkala "ať mi dá radši facku, ale nekřičí už". O dětských traumatech by to bylo na dlouho. Nechci se v těch mých pitvat, znám je a věřím, že z větší části už je vše zpracováno a odpuštěno. Navíc to je minulost. A ta se dá měnit jen přítomností. A v přítomnosti jsem teď já ta máma a moje děti ty, které (občas) musí snášet mé výkřiky.

Proč tedy? Proč zvyšuji hlas a následně toho lituji? Myslím si, že výjimečné zařvání, které má své opodstatnění je ok, ale mně jde o ten velmi zvýšený hlas, kdy s někým (v tomto případě s mým synem) mluvím. Něco mu chci sdělit, ale cosi ve mně nemluví laskavě, ale vyčítavě. A teď, co je to cosi ve mně? Ve vás? Nevím, jak vy, ale já svůj hlas výrazně zvyšuji, když jsem naštvaná. Když mě to dítě něčím vytočí (třeba tím, že je na počítači a moje představa je, že by mělo dělat něco jiného) a já pak jedu. Jsem k nezastavení. Kam to vede? Přestane dítě hrát? Přestane. Na tu chvíli, kdy je paralizované mými hlasitými slovy. Ale nechápe, o co mi jde, je naštvané, cítí se nepochopené a náš vztah v té chvíli ubírá na kvalitě.

Jak na to tedy jinak? I tady pomáhá uvědomování. Ve chvíli, kdy se začínám startovat si lze uvědomit, co pravděpodobně přijde. Taky je dobré si říci, jestli to tak chci nebo ne. Někdo třeba chce křičet. Já nechci. A tak si mohu dát trochu času se v té napjaté situaci zastavit, zamyslet, prodýchnout a v klidu říci o co mi jde. Co mi vadí. Proč mi to vadí. Tak, aby to pro to dítě bylo srozumitelné. A netýká se to jen dětí. Hádáte se někdy se svým partnerem? Rodiči? Vše jde vyřešit v klidu. Je ale potřeba uvědomit si své emoce, zjistit, proč se cítím, jak se cítím, co je skutečně za tím a pak to říct. Cosi ve mně stále věří, že na všem se dá domluvit. Pokud tedy nemluvíte s vyloženým blbcem. I takových pár znám. Moje děti (a jistě i vaše) mezi ně ale nepatří.

No a když už se to stane? Jsme jenom lidé a všichni chybujeme. Všichni ale máme tu moc se omluvit. A pokud je pro nás ponižující omlouvat se vlastnímu dítěti, něco je špatně. Osobně se ráda omlouvám svým dětem, pokud mám pocit, že jsem udělala chybu. A to nejde jen o křik. Proč? Protože jsou to bytosti stejně důležité jako já a protože vše co u mě vidí, se učí. Považují to za normální a správné. Pokud tedy budete na své děti hodně křičet, budou možná jednou hodně křičet ony na vás. Děti zkrátka napodobují naše chování, ať se nám to líbí nebo ne. Je to velká škola života. Často se musím chytnout za nos, když mi moje děti nastavují zrcadlo. Tuhle disciplínu umí skvěle a já jsem jim za to vděčná.

Nikdo není lepší učitel než naše děti. Měli jste respekt ke svým učitelům na základce? Dovolili byste si na ně křičet? Peskovat je? Ponižovat? Já vím, učitelé v dnešní společnosti bohužel moc dobré postavení nemají. A ani spousta dětí stále nenachází ve svých rodinách moc pochopení. Pojďme to změnit. Chovejme se slušně k našim dětem, snažme se je pochopit, buďme jim oporou, dávejme jim najevo, že je bezpodmínečně milujeme, i když zrovna paří na mobilu.

Jak to dopadlo u nás? Večer jsme si se synkem sedli, já se mu omluvila, vysvětlila důvod a on se rozzářil širokým úsměvem. Očividně se mu ulevilo. No, mně taky. Slíbili jsme si, že k sobě budeme mluvit hezky. A pokud to jeden z nás začne porušovat, ten druhý řekne BACHA. Zatím to bylo potřebné jen jednou, tak uvidíme ;).