Kočičí životy

To, že smrtí naše cesta nekončí, v tom už mám dávno jasno. Ale jak to je s tímhle jedním tělem? Říká se, že kočka má devět životů. Kolik jich mám asi já? Párkrát už jsem na mále měla… a díky tomu se mi teď možná odkryla záhada, která mě už dlouhé roky trápí…

Jsou Velikonoce a my se scházíme u našich společně s rodinou mého bratra a bratrance, který přijel i se svýma třema holkama trávit tyto křesťanské svátky ze Slovenska do Čech. Okolo bazénu je velká hostina (tak, jak to moje mamka umí) a my tady pod jasnou oblohou sedíme, chytáme déčko a klábosíme.

Vzpomínám na situaci, kterou můžu označit jako "to jsem se podruhý narodila". Do toho se přidává táta, že v tom případě potřetí a přidává historku, kdy jsem se ve slovenském Váhu topila. Živě se mi to vybavuje. Táta několik desítek metrů od břehu učí mýho bráchu plavat. Mamka se opaluje a já se nudím. Beru si tedy na pomoc zbytek nafukovacího lehátka a vydávám se za mužskou částí rodiny. Kdo ale zná řeku Váh ví, že písečné dno je zrádné a objevují se v něm velké prohlubně. A tak si to jdu, voda mi je popás a najednou šlápnu do neznáma. Ruka se mi sklouzne po nafukovačce a ta odplouvá pryč. Já se nořím do hlubin. Snažím se napodobit plavání. Plavat ale neumím. Lapám po dechu. Marně. Vidím (nemohla jsem to vidět, ale já to opravdu viděla), jak běží mladý kluk, aby mě zachránil. Scéna jako z Pobřežní hlídky. Přeskakuje opalující se matku a ta mu náležitě nadává, protože na její tělo vystavené slunci dopadá několik zrnek písku. Chlapec skočí přímo pode mě, aby mé tělo dostal nad hladinu. Zachraňuje mě. Dál už si nic nepamatuju...

Tak to už ses teda narodila potřetí, upřesňuje mamka a vzpomíná, jak jsem se málem udusila kouřem. To bylo pro změnu taky na Slovensku. Mamka mi u babičky napustila vanu, posadila do vody, zapnula ohřívač, aby mi bylo teplo a přehodila přes něj kus oblečení… Odešla o patro níž do kuchyně. Asi si tam hezky povídali. Po chvíli se na mě táta přišel podívat. No, moc toho neviděl. Po otevření dveří ho přivítal hustý kouř. Nebylo skoro nic vidět a nedalo se dýchat. Naštěstí já jsem to udýchala...

Báli byste se dát školkovým dětem napít slivovice? Nebojte! Nic to není! Já jsem s bráchou asi tak ve třech, čtyřech letech vypila celou láhev. Udělali jsme si šťávu, otevřeli bar, který byl lákavý, protože do něho pravidelně chodil táta (ne, není alkoholik, ale soušek slivovice si dával pravidelně jako prevenci nemoci) a připravenou šťávičku jsme zalili slivovicí, o které jsme si díky její čirosti mysleli, že to je voda. "Ty děti se mi nějak nezdají, dneska celý den spí," hlásí babička mamce, která nás po příchodu z práce nachází spící v obýváku na koberci. Z této situace si pamatuju vše až do usnutí. Pak už nic. Ale prý jsme po dlouhém spánku normálně fungovali. Žádná kocovina. Žádné zvracení. Jen táta byl naštvanej, že jsme mu vypili slivovici...

Zvracení jsem si užila v jiné situaci. Opět jsem ještě školkového věku. Vše, co sním, vyzvrátím. Nejím, ani nepiju. Prostě to nejde. Naši se mnou chodí po doktorech a ty si neví rady, rentgen nic neukazuje. Když už to začíná být fakt nebezpečný, někdo zhůry se nade mnou asi smiluje a lékaři mi nacházejí v jícnu plastový žetonek. Měli jsme takovou kasičku s plastovými penízky, se kterými jsem si moc ráda hrála. Vůbec si nepamatuju, jak se stalo, že jsem jeden spolkla a nechápu, že jsem to našim neřekla. Vlastně si ani nepamatuju to zvracení a týden bez jídla a pití. Jediné, co se mi zapsalo do vzpomínek, je prst v gumové rukavici, který mi doktor strká do krku. Žetonek je možná dodnes vystavený v nemocniční vytrínce s nápisem "Co vše děti sní"...

Povídáme dál a vzpomínáme na to, jak jsme s bráchou hráli líný tenis pukem (molitanový míček jsme zkrátka nenašli), z čehož mám památku v podobě jizvy v obočí, ve výčtu úrazů je dvakrát rozseknutá brada nebo zlomená ruka. Pro mě nejhorší zážitek je díky "dobré" vůli dětské doktorky, která mým rodičům doporučila, aby mě na 7 týdnů odvezli do ozdravovny, ve které měli za úkol mě vykrmit. Asi jsem byla ta tehdejší tabulky moc hubená. Naši se zalekli a poslechli. Svoji roli pobyt splnil. Vrátila jsem se prý hezky zakulacená. Bohužel za cenu velkých šrámů na malé dušičce…

Dále už se jen smějeme tomu, jak jsme se s bráchou vzájemně ostříhali nebo jak jsme na dovolený v pyžamu nasedli do výtahu a vydali se hledat své rodiče, kteří si o pár pater níž užívali taneční zábavy…

Situací, které se "vymkly kontrole" bylo jistě ještě víc. Během vyprávění mi dochází, odkud se berou strachy mojí mámy, která má potřebu mít nad vším kontrolu. Nad námi a nad našemi dětmi. Někdy mívám pocit, že chce moje máma ve mně vyvolat pocit, že já jsem špatná máma. Málo se o své děti bojím. Nekontroluju každý jejich krok. Dávám jim moc svobody. Důvěřuju jim. Docvakává mi, odkud asi ten její mega strach pochází. Trochu víc rozumím její vyčítavé větě "máma má být s dětma"…

Nezbývá, než moje oblíbená technika Ho'oponopono: Omlouvám se, prosím odpusť mi, děkuji Ti, miluji Tě.

PS: Vím, že moje zážitky jsou nic proti tomu, když někdo přežije vážnou autonehodu nebo se zázračně vyléčí z těžké nemoci, ale to je úplně jedno… Jsem přesvědčená, že vše, co se nám děje a čas, kdy naše duše opustí tohle naše jedno tělo, je stejně už dávno stanovený. Takže já se prostě tenkrát nemohla utopit. Ani udusit. Ani upít k smrti...