Korsika a Sardinie aneb poslední společná dovolená (už potřetí)

30. června 2024 (neděle)

6:09 hod. S devítiminutovým zpožděním oproti plánu nasedáme do plně naložené Caramelky a vyrážíme vstříc dalšímu letnímu dobrodružství. Dnešní cíl je italské přístavní městečko Livorno, kde máme objednané ubytko přes airbnb. Před námi je (podle plánu) třináctihodinový přesun přes Německo, Rakousko a Itálii.

Po necelé hodince se Michalovi daří vyplašit německé policisty (a nás), když dobrovolně, aniž by k tomu dostal pokyn, vjíždí přímo do spárů celní kontroly. Poklidné nedělní ráno tak německé policii narušuje pošuk, který se zdá být zcela dezorientovaný a posunky ukazuje, že policejní kontrolu zapomněl objet. Když už tady ale jsme, tak nás samozřejmě prověří. Kromě pasů, řidičáku a techničáku po nás požadují nůž (Do you have knife? Messer?). Michal pohotově vytahuje třiceticentimetrový nůž alá mačeta uložený v košíku mezi našimi sedačkami a nadšeně ho podává hezounovi. Oči vykulím nejen já, která o této přepravované komoditě nemá zdání, ale i policista, který si nůž, na můj vkus až zbytečně dlouhou dobu, se zájmem prohlíží. Následuje otázka na další nože. Chvíli přemýšlím, jestli mám přiznat i já svůj nožík v kápézetce, záhy ale vyhodnotím, že když prošel na letištní kontrole, problém by neměl dělat ani teď, a tak raději sedím a mlčím. Policista zvídavě pokračuje ve výslechu, co vše s sebou ještě vezeme a na co ten nůž bude použit. Naštěstí jinými zbraněmi ani drogami Michal nepřekvapí a tak dostáváme upozornění, že bychom mohli platit pokutu 1200 euro a nůž musíme přendat do zavazadlové části. Na závěr dostane Michal ještě doporučení, aby se koncentroval a tuhle první dobrovolnou zastávku můžeme opustit.

Další zastávka je čůrací. Po zaparkování ale musíme zase hned přeparkovat, neboť jsme přehlédli ceduli, že stojíme na místě vyhrazené výhradně ženám. Ano, feminismus už dospěl do těchto rozměrů. Ženy mají svá vlastní parkovací místa (kupodivu se mi nezdála ani nijak širší, než ta běžná). Přemítáme, že příště budou parkování speciálně pro obézní, LGBT a podobně. Světe (a parkoviště), kam to spěješ!

Cesta plyne plynule, a tak do italského městečka plného jednosměrek přijíždíme už v 17:35 hod. Po několikátém pokusu (právě z důvodu jednosměrek a zákazu vjezdu, se kterými navigace ale vůbec nepočítá) se dostáváme k zamluvenému ubytku. Podle pokynů si ve zmrzlinárně vyzvedáváme tři klíče, z nichž jeden je ulomený. Strkáme klíč do obřích dveřích a přesto, že tam pasuje, odemknout se nám nedaří. Zatímco postupně všichni lomcujeme dveřmi a Michal posílá fotku zlomeného klíče hostiteli, všimne si Anička nápisu, že se dveře otevírají automaticky. Ať se na ně ale sebevíc usmíváme nebo mračíme, samo to nejde. Naštěstí je moje dcera vybavená zkušenostmi z různých únikových her a na zdi vedle vchodu nachází místečko, kam by daný klíč pasovat mohl… Zasune. Otočí. Obří dveře začínají vydávat obří zvuk a nechávají nás nahlédnout do obří chodby před námi. Jsme uvnitř. Jde o velmi starý dům, který budí respekt. Chodby jsou čisté a co mě překvapuje, na chodbách jsou všude květiny. Takový malý (velký) obýváček. Vstupujeme do dalších dveří, za kterými se skrývá náš dnešní nocleh. Krátce si odfrkneme, přečteme pokyny k pobytu, které mimo jiné obsahují varování, že sousedka může být zákeřná (následně ji potkáváme na chodbě, kde si nás zamračeně prohlíží, ale neublíží) a odcházíme na večerní procházku do přístavu. 

V pouliční kavárně si hudebníci chystají své nástroje, plníme tedy Aničky přání posedět u živé hudby, usedáme a objednáváme si předraženou colu a pivo. Užívám si večerní ruch Itálie a především změnu prostředí, kterou jsem už dlouho potřebovala. Pryč od starostí. Pryč od Čechů. "Vy jste přijeli nebo odjíždíte?" vyvede mě z mého snění holohlavý Čech sedící u vedlejšího stolu. Zmateně odpovídám, že přijeli. Hned mě ale napadá, že může mít na mysli trajekt, tak se opravuji. "Teda odjíždíme. Ale až zítra. Jak to myslíte?" Opravdu měl na mysli trajekt, kterým se chystá na Sardinii, má strach, že ho nestihne a tak hledá nějaké spřízněné duše, aby v té své nejistotě, zda má být připraven před odplutím jednu hodinu nebo tři, nebyl sám. Očividně si chce povídat, tak na sebe chvilku přes stůl křičíme. Hlásím, že my jedeme až zítra ráno na Korsiku, na což mi přichází odpověď, že oni jedou na Sardinky, protože jsou chudí Češi a Korsika je drahá. Zastydím se (za to, že bych snad mohla být bohatý Čech?) a tak bleskurychle dodávám, že z Korsiky pokračujeme taky na Sardínii. Jeho manželka je z celého rozhovoru v rozpacích, neřekne ani slovo (sedí ke mně zády) a já mám pocit, jak kdybych jí sváděla manžela (což samozřejmě nedělám, protože můj "manžel" sedí naproti mně, její manžel se mi ani trochu nelíbí a do celé konverzace se musím tak trochu nutit). Vzájemně si popřejeme hezkou dovolenou a mně se ulevuje, že je tento umělý rozhovor za mnou. "To jsou Češi?" křičí na mě od vedlejšího stolu Vašek asi v domnění, že já ho slyším a oni, sedící o pár desítek centimetrů dál, ne. "Kde jsou Češi?" hlasitě se přidává Honzík, když zbystří, že by tady mohli být našinci. Hanbou se propadám. Dost už bylo Čechů…

1. července (pondělí)

Noc byla příšerná. Už delší dobu mě sužují bolesti zad, k bederce se přidala krční páteř a já tak musím dávat pozor na každý pohyb, který udělám. Každé otočení na druhý bok provádím s nejvyšší opatrností. K tomu se přidává hluk velkoměsta (možná je to maloměsto, ale provoz pod okny velkej a starobylá okna netěsnící) a budíček v 5:15 hod.

Odbavení na trajekt jsme našli napotřetí. Očividně jsme nebyli jediní, kteří to nedali na první pokus. A přitom by stačilo tak málo. Cestu řádně označit. Nakonec se dostáváme do správné kolony, ale s nesprávnými "jízdenkami". Auto je delší, než jsme si mysleli. Respektive, než si myslel on-line systém, přes který jsme jízdenku na trajekt s půlročním předstihem kupovali. Místní zaměstnanec (nevím, jak se toto povolání nazývá) ukazuje na auto ve vedlejší frontě, které vypadá podobně našemu. Snažím se tedy napovědět, že asi máme přejet do této vedlejší fronty. Ukáže se to ale jako blbost. Zaměstnanec přístavu s naším přejezdem spokojený není. Hlásí, že jsme mohli zůstat, kde jsme stáli, ale musíme doplatit, což znamená dojít do žluté, několik desítek metrů vzdálené budovy. Michal se chce chvíli o délce našeho automobilu hádat, ale brzy (za pomoci Aničky překladu) musí uznat, že pan z přístavu své každodenní práci asi rozumí, dává mu za pravdu (nic jiného mu ani nezbývá) a jde se s Aničkou a třemi eury ke žluté budově projít.

Během pětihodinové plavby zjišťujeme, že nejsme dostatečně vybaveni. Jídlem, ani oblečením. Přistáváme ve městě Bastia. Korsika nás vítá svými horami a všudypřítomnými bohatě kvetoucími keři (nejčastěji rododendrony). V E.Leclercu nakoupíme jídlo a za městem na trávě se občerstvíme. Navigace nás táhne na naše ubytko. Přijíždíme po prašné cestě do kempu. Vpravo stany, vlevo budova se společnými umyvadly a pračkou, zarostlá tráva, celkem nepořádek. Matně si vzpomínám na fotky ubytka, které jsme objednávali loni v prosinci. Marně hledám bazén, který měl být na dohled. V autě panuje hrobové ticho. Korsika je pro bohaté, znějí mi v uších včerejší slova. "Možná to je jiná odbočka", zkusí nás nalákat k optimismu Michal. Vracíme se na hlavní silnici. Cedule ukazují tam, odkud jsme vyjeli. Ale vlastně bůhví, co na nich je, francouzský jazyk bohužel neovládám. Druhý pokus vychází lépe. Na recepci dostáváme klíče od domku číslo 17. Na dohled moře, bazén i fitko. Terasa, gril, veškeré vybavení, vedle kuchyně s obývákem další tři pokoje, ale hlavně – dvě koupelny! Děti jásají. A já jsem si taky oddychla.

2. července (úterý)

Nadšení z domečku vyprchá hned ráno, kdy mě budí motorová pila. Stěny nejsou vskutku dostatečně zvukotěsné. Palmy motorovkou upravuje místní Mitch Buchannon mladší. To je ten, který nás včera u bazénu upozornil na to, že tam nesmíme v botách poté, co nás Mitch Buchannon starší upozornil, že k bazénu nesmíme nosit sklo (možná mluvil taky o těch žabkách a já si z jeho výrazu vydedukovala nevoli k tomu prossecu, co jsme si v broušených skleničkách na uvítanou vzali k bazénu). Jeden z nich (to už ale nevím který) ještě vysvětlil klukům, že do posilovny musí chodit v pevné obuvi. Neodmlouváme, své chyby napravujeme a záhy zjišťujeme, že si stačilo přečíst piktogramy a nemuseli bychom se cítit jako malé pokárané děti.

Dopoledne trávím u bazénu, po obědě vyřizuju práci (přestože jsem si dala předsevzetí, že na ni ani nevzpomenu), otvírám vínko a sedám k počítači.

Odpoledne vyrážíme do horské vesničky, která je vidět z pláže a večer si společně s dětmi povídáme o věcech, které o nás nikdo neví. Jsou to hluboká témata a já jsem za tuhle chvilku upřímnosti neskonale vděčná.

3. července (středa)

Na dnešek hlásí déšť a tak máme naplánovaný výlet do hor (vzdálenější, než včera). Vyrážíme hned ráno po probuzení posledního člena naší rodiny, takže přibližně v poledne. Parkujeme v horském městečku, abychom si prohlédli místní uličky a dali si oběd (na Korsice máme naplánovaný jeden, tak si ho dnes chceme užít). Zaplujeme do obchůdku se suvenýry a v tu chvíli se spustí déšť. Ne déšť. Slejvák. Čekáme. Čekáme. Čekáme. Za půl hodiny začíná siesta a restaurace zavírají. Máme tři možnosti – počkat, až průtrž mračen přejde, přeběhnout do nejbližší restaurace (a mokří rychle něco sníst) nebo Michal sundá košili, dojde pro auto a před stánkem se suvenýry nás naloží. "Sundej košili", zní rozhodnutí. Po chvíli sedíme v autě, Michal v plavkách, kraťasy se suší na palubovce, kde jde z větráku horký vzduch a v autě je tak nesnesitelný vedro. Náš hlad zachraňuje chleba a paštika (oboje z Čech), který jsme prozřetelně na výlet přibalili s sebou. Cestou zpět ještě zastávka na starý maják, který je tak starý, že už po něm nezbyly ani památky. Nebo jsme prostě jen na špatným místě. Tento výlet se nám vskutku povedl.

4. července (čtvrtek)

Sluníčko, moře, bazén, lehárko na terásce, knížka, psaní. Na oběd Hotovky. Tyhle balíčky s jídlem připravené pro cestování jsme objevily krátce před odjezdem, když jsme s Aničkou sestavovaly jídelníček. Kuřecí směs na rizoto sice po otevření nepůsobila moc věrohodně, ale nakonec si všichni celkem pochutnali. Dokonce si někteří z nás na to rizoto s houbama, hráškem a kukuřicí přihodili i ten hnusnej veganskej sýr, který jsme v E.Leclercu strčili do košíku omylem místo tradičního sýra živočišného (asi je na čase začít intenzivněji využívat google překladač). 

"Mami, tady bychom vydržely dlouho, viď?", přijde mi pošeptat Anička do ucha a vděčně mě obejme. "Ty naše dovolený mají vzestupný tendence. Příští rok by to mohlo být úplně bez chybičky". Obě se usmějeme. Slíbili jsme si, že tahle společná dovolená v šesti je už opravdu poslední. Už teď se ale začínám obávat toho, zda svůj slib dokážeme dodržet. Anička je parťačka, navíc se stará o kuchyni. Kluci se spolu dokážou zabavit. Už máme vyladěný cestování i jídlo. Anička ještě zdokonaluje opalování, aby na své kůži nemusela pozorovat červené fleky a bílé čárky od plavek. Skutečně se zdá, že jsme už vše sladili.

Večer opět vyjíždíme do hor, kde jsme díky úzkým klikatým silničkám obdařeni notnou dávkou adrenalinu. Otevírají se nám krásná panoramata, výhled na část Korsiky a Tyrhénské moře. Po necelé hodince obdivování přírody, která vypadá (podle Michalovo slov a zkušeností) stejně jako ve Vietnamu, horských domů a kostelíků, oslíků přecházejících přes silnici nebo silné vůně máty a meduňky (která se k nám dere otevřenými okénky), se vracíme zpět na hlavní silnici podél moře. 

Projíždíme městečkem a spontánně zastavujeme (no dobře, hlavní důvod je Honzíkovo remcání, že by si chtěl koupit nějaké bonbónky). Ty z dětí, které příroda až tak nezajímá, nyní ožívají. Zmrzlina, obchůdky, ale především kavárnička s živou hudbou! Po krátké procházce zde na terásce usedáme. Michal si objednává tonic, servírka chce nejprve přinést gin-tonic, což Michal odmítá a tak se mu dostane osvěžení v podobě ledové čaje (který vůbec nemá rád) s názvem Icetonic. Anička s Vášou jsou spokojení, neb si plastovým brčkem (na rozdíl od Honzíka, který k coca-cole dostává brčko papírové) popíjejí mochito. Hudebníci hrají pravděpodobně hudbu korsickou, mně to zní jako mix mezi country a irskou hudbou. Anička nás přemlouvá, ať si zatančíme bachatu (nikdo nikde netančí, ani taneční parket zde není). Láká mě to. Ráda bych si zatančila. Ráda bych udělala něco bláznivýho. Nicméně když pominu bolavá záda a doporučení, že tento styl tance pro mě není vhodný, je tady ještě jedna překážka. Ta hudba! Na to se přece bachata tančit nedá! "Mami, zvládli jste to i na Eminema! Na smrtelný posteli toho budeš litovat!" Po očku kouknu na Michala. Anička se začne modlit, ať následující skladba není takový umíráček (při této skladbě nám skutečně naskakují obrazy pomalu se zasouvající rakve). Při další skladbě Michal sbírá odvahu, vyzve mě k tanci a já sama sebe přemluvím. I když je hudba kostarickým rytmům vzdálená na hony, užíváme si to. Teda až na Honzíka, který odběhl stranou, neb se za nás stydí (a následně hlásí, jak si nás někteří lidé natáčeli). Jsem uspokojena. Můžeme jet "domů". 

Přijíždíme po desáté a párty pokračuje na terase, kde začínáme bachatu učit naše děti (kromě Honzíka). Ještě kolem půlnoci ruší naše děti povídáním a tancem noční klid. Ranní klid budou pro změnu rušit místní s křovinořezy.

5. července (pátek)

Ráno jsem si dala trochu do těla ve fitku. Ač nejsem pravidelným (a dlouhou dobu už ani příležitostným) návštěvníkem tohoto zařízení, běh na pásu při otevřeném megaoknu, skrz které mi příjemný větřík hladí tvář, s výhledem na nekonečné moře, si doslova užívám. Přibližně po hodince potu mířím do moře a po rychlém osvěžení a rodinné debatě odjíždíme do vedlejšího městečka půjčit si vodní skútr. Plán je jasný. Zápůjčka na půl hodiny s prostřídáním se všech zúčastněných členů (všichni kromě malého Honzíka, kterého tato kratochvíle netáhla a tak zůstal střežit náš dočasný domov), což nám ale místní pobřežní hlídkou není dovoleno. Vítězí tedy úsporná varianta a ochutnat mořskou vodu ze sedla skútru se vydávám na patnáct minut jen já s Michalem. "Už jsi někdy jela na skútru?", ptá se mě jedno z dětí. Matně vzpomínám, že asi jo, jen si nemůžu vybavit kdy, kde a s kým. Do mých vzpomínek se vloudí Anička se slovy: "To je jasný, že už jela! Divila bych se, kdyby ne, když si jen tak řekne, že za porod by byla pěkná odměna skočit si padákem." Při těchto slovech mi naskakuje myšlenka, jestli je za tento dárek (který jsem si místo zlata a drahého kamení za její porod skutečně nadělila) na mě pyšná nebo zda si o o svojí matce myslí, že je úplnej cvok. Nijak to nekomentuju a doufám, že varianta první je správná. Jízda po moři probíhá na pohodu, užívám si větru ve vlasech (méně už slané vody v očích) a křečovitě se držím (což v ruce cítím ještě druhý den), abych v těch 70 km/hod neodletěla.

Po odpoledním nákupu a celodenním praní připravujeme večerní gril. Při společné večeři a povídání se dozvídáme Honzíkovo novou přezdívku "Hulík". Zažíváme chvíle smíchu a já cítím vděčnost za to, že děti s námi ještě pořád chtějí trávit čas.

6. července (sobota)

Den přesunu na další stanoviště. V devět hodin odjezd. Cestou na trajekt máme v plánu zastávku v kaňonu. Vjíždíme do hor. Je nesnesitelné vedro. Karamelka funí. Z kapoty se mírně kouří. Její zdraví upřednostňujeme před naším zážitkem, otáčíme se a míříme rovnou do přístavu Bonifacio. Získáme tak více času na jídlo. Usedáme do přímořského fastfoodu a hrneme do sebe panini, nugetky a hranolky. Nic moc extra, ale jediné cenově přijatelné. Korsika je fakt pro bohaté.

Trajektem se přesouváme na Sardinii. Kotvíme v Santa Terese. Následující 3,5 hodiny nás čeká cesta na ubytko. Nebe je zastřené, venku je cítit kouř. Po chvíli si to dáváme do souvislostí, to když nad námi přelétá vrtulník s bambi vakem a práškovací letadlo. Zanedlouho vidíme i ohnisko požáru. O pár desítek kilometrů dál se vzduch vyčistí a v půl deváté znaveni dlouhou cestou přijíždíme do dnešního cíle, vesničky Gergei. Honzík náš příjezd komentuje slovy: "To jsme teda sestoupili do hodně nižší ligy.". Fotbalista se nezapře :). Bohužel i ostatní mu dávají za pravdu při pohledu na tři pokoje bez oken a jeden dokonce bez dveří. Tipujeme, co zde bylo dříve. Vítězí maštale. Nakonec se nám k nevoli Váši a Honzy (kterým budou především v noci při průchodu na vedlejší záchod chybět dveře) daří pokoje rozdělit. V horním poschodí (které už nám nepatří) si půjčuji lampičku, protože tato základní výbava v našem pokoji chybí. Můžu být ráda, že ji mám kam strčit, ne každý pokoj se zásuvkou v blízkosti postele totiž může pochlubit. V klučičím pokoji nacházím při šmejděníčku masku z filmu Vřískot a nějaké rodinné album. Konstatujeme, že toho nás mohl pan majitel ušetřit. Kluci jsou ještě víc zklamaní, že vyfasovali právě tenhle pokoj.

Abych ale byla férová… je tady i útulný dvoreček zarostlý hroznovým vínem (které bohužel ještě není zralé). Na rozdíl od moderního kontejnerového domu na Korsice jsme nyní v pravém starém sardinském stavení. Jisté Genius loci to tady má. Ale co tady v tý prdeli (bez moře a bazénu) budeme dělat?

7. července (neděle)

Takhle dlouho jsem dlouho nevstávala. Oceňuji kamennou místnost bez oken, ve které je ještě v deset příjemný chládek (bez klimatizace) a tma. Je neděle, pečivo na snídani si tedy nekoupíme. Dojídáme zbytky zásob. Plán vyrazit džípem na jezírka (což byl důvod při objednávání tohoto ubytka) selhává. Džíp je pro 4, nás je 6. Od Andree (majitele) dostáváme souřadnice s tím, že si k jezírkům můžeme zajet sami. Sice se bez džípu nedostaneme všude, ale alespoň nějaký náznak osvěžení v tomto horkém dni. Michal plánuje trasu dále do opuštěné vesničky a další vesničky, kterou známe z dokumentu Jak se dožít stovky: Tajemství modrých zón.

Po půlhodinové jízdě autem a desetiminutové cestě pěšky se dostáváme k čisťounké vodě plné malých rybek. Voda nám sahá po kotníky, po chvíli po kolena, až se dostaneme k malé plážičce a tůňce hluboké tak akorát na koupání. Ráj na zemi. Všude kolem nás příroda, nad námi hory, ticho ruší jen cikády. Žádní lidé. Žádní Češi. Děti jdou toto zapomenuté území prozkoumávat dál. Zůstáváme na pár chvil s Michalem sami a ze mě se stává Eva. Na světě je jenom přeci (někdy) krásně!

Zchlazeni se vydáváme dále do hor. Ještě včera jsem považovala Korsiku za jednoznačně hezčí, než Sardinii. Dnes už si tím tak jistá nejsem. Čekají na nás překrásné výhledy. Idylku ruší jen nepříjemné vedro a hlad. Přijíždíme do Gairo Vecchio, neboli vesnici duchů. Tuto vesničku museli obyvatelé opustit kvůli sesuvům půdy při prudkých deštích. Opuštěné domy, které si postupně bere zpět příroda, působí trochu strašidelně. Vzhledem k úmornému hicu si ji ale prohlédneme jen zdálky (což mě později mrzí).

Neplánovaně zařazujeme zastávku u moře. Kluci se tady vyblbnou ve vlnách, Anička se osvěží coca-colou a já se dobiju výborným italským cappuccinem za 1,80 euro. 

Jízda pokračuje dále do hor. Přijíždíme do vesničky Gairo. Hned porozumím tomu, proč se tu lidé dožívají vysokého věku. Mít takový výhled každý den, taky bych se taky nechystala brzo umřít. Objednáváme si pití, ale na pizzu si musíme půl hodiny počkat, neb restaurace na večeře otevírá až v půl sedmé, což nám italsky sděluje číšník. Přesně na minutu se přemisťujeme z venkovního posezení do horní restaurace se stejně krásnými výhledy. Po výborné pizze (ne dražší, než v Čechách) dlouze čekáme na dezert. Restaurace se pomalu zaplňuje a jedna servírka nestíhá. Vedle obsluhy bych dala bod dolů ještě za toaletu bez prkýnka, ale jinak jsem naprosto spokojená. Vyrážíme prozkoumat vesnici. Záměrně si vybíráme schodu vzhůru, neboť právě pravidelná cesta do schodů je prý jeden z faktorů kladně ovlivňující dlouhověkost. Zdá se, že jsme si právě alespoň pár dnů života navíc přidali. Při cestě k autu nás ještě ohromí západ slunce nad horami a můžeme se vydat zpět na dvou a půl hodinovou cestu noční Sardinií, která připomíná cestu po Měsíci (ne, že bych tam někdy byla) – úplná tma, hvězdy nad hlavou, zatáčky mezi skalisky, stádo koz přebíhající přes cestu (s těmi se zřejmě na měsíci nesetkáme, ale kdo ví...). V jedenáct jsme zpět na ubytku. Byl to dlouhý den. Krásný den.

8. července (pondělí)

Budím se ještě déle, než včera. Vážně začínám uvažovat o budoucí ložnici bez oken. Do oběda leháro pro všechny. Každý ho využívá po svém. Spánek (Honza), hry na mobilu (Váša), kravnutí (Anička s Honzíkem), knížka (Michal) nebo psaní (já). O oběd se opět stará Anička společně s Hotovkama. 

Odpoledne volíme stejné osvěžení jako včera. Cestou v serpetinách se pod námi ozve malá rána. Něco si táhneme pod podvozkem. Zastavujeme a Michal s Vaškem zjišťují závadu. "Ještě, že máme v rodině dva automechaniky, viď", komentuje to Anička. Souhlasně přikývnu a začínáme vymýšlet, jaké další povolání by bylo pro rodinu užitečné (a trochu to nutíme Honzíkovi). Vítězí doktor (ten se hodí vždycky), truhlář (nová kuchyň je taky potřeba) nebo hovnocuc (ve mlejně máme celkem malou jímku). Do debaty vstupují kluci: "Uhnil pás, který drží nádrž." Naštěstí tady jsou ti dva šikovní mechanici, kteří si s opravou vědí rady a za pár minut můžeme pokračovat v jízdě (s nádrží přivázanou kurtou). 

Kousíček od našeho včerejšího parkování stojí auto. Začínám se obávat, aby naše místečko nebylo už obsazené. Naštěstí není. Čeká tady na nás i s pláží, tůňkou a cikádami. Po chvíli zaslechneme zvonce a mečení. Zvuk je čím dál víc intenzivní. Vyhlížím, kde se kozy objeví, ale kde nic, tu nic. Nějakou dobu trvá, než zahlédnu na protějším břehu dlouhé procesí. Zvonivý zvuk je slyšet dlouhé minuty, koziček je určitě přes stovku. Užívám si tyhle chvilky napojení na přírodu a její (vý)tvory.

Večer se jdeme projít po naší vesničce a musíme smutně konstatovat, že očividně vymírá. Míjíme spoustu opuštěných nebo neupravených domů. Zarostlé zahrádky ale zdobí stromy obsypané citrony, limetkami či granátovými jablky, rozkvetlými keři a kaktusy.

Hledáme hospůdku, kde bychom mohli chvíli posedět. Zdá se, že vše je zavřené, ať už pro tuto chvíli nebo definitivně. Nakonec se před námi ale jedna otevřená putika s venkovním posezením a místními štamgasty ukáže. Sice došel bílý rum na mochito i červené víno (a bílého mají jen zbytek), ale my jsme rádi, že jsme cíl naší večerní vycházky vůbec objevili.

9. července (úterý)

Přesouváme se na poslední ubytko do městečka Argentiera. Cestou nás zláká vykoupat se na jedné z vyhlášených pláží. Ovšem jen do té chvíle, než přijedeme blíž a vidíme davy turistů. No jo, no… holt vyhlášená pláž. Prohlížíme si ji tedy jen z auta a pokračujeme v jízdě. O kus dále zkoušíme ještě jedno místo, kde sice nejsou lidi, zato všude mořské řasy, které ke koupání moc nesvádí. I přes nesnesitelné vedro nově objevené místo opouštíme bez namočení se. To se nakonec koná (jen pro mě a Michala) kousek od našeho ubytování v extra studeném moři. 

Michal hlásí, že naše ubytko je odtud jen 4 minuty a tak si dáváme sváču, neb máme ještě chvíli do smluveného času. Podle mapy (a Michalovo odhadu) se zdá, že na pláž budeme muset dojíždět autem, což ve mně vyvolá velkou nevoli, neboť jsem si jistá, že jsme vyhledávali noclehy na pláži, maximálně v její docházkové vzdálenosti. Představa každodenního dojíždění mě děsí. Uvědomuju si, jak jsem zhejčkaná Korsikou. Navíc si pamatuju, že toto poslední ubytko je nejlevnější, mělo by být "nejhorší", abychom se pak těšili domů (takto nějak jsem na konci loňského roku při výběru přemýšlela). Děti tím trochu postrašíme a slibujeme ubytování "na hradě". Při sjezdu ze serpentin tipujeme, jaký z těch opuštěných objektů, které se nám odkryly, by to mohl být. K překvapení nás všech je naším dalším domovem příjemný sardinský domeček se dvěma velkými terasami a výhledem na dechberoucí západ slunce nad mořem. Jedinou nevýhodou je absence klimatizace, takže dva stojanové a dva stropní větráky běží nonstop a i přesto nestíhají dostatečně osvěžovat vzduch.

Při večerní procházce kolem spadaných domů a bývalých dolů googlíme, že jde o bývalé hornické městečko, ve kterém se těžilo stříbro (odtud si nese svůj název) a žilo zde přibližně 2000 obyvatel. Dnes je toto městečko téměř vylidněné a většina budov chátrá. Z terasy i pláže je výhled na sympatický kostel (který mě po několika letech přiměl malovat) a k dispozici jsou dva bary (obchod tady nehledejte).

Po obhlídce městečka spojené s pozorováním zbarvující se oblohy jsme usedli na terasu a do noci (některé děti až do rána) opět vedli rozhovory, tentokrát na téma sebevědomí a překonávání strachu. Tohle mě fakt baví. Naslouchat, jak naše malé dětičky dospívají v rozumné lidi, kteří se sice ještě hledají, ale zároveň to mají v hlavě už dost srovnané a obohacují nás svými názory. Těší mě, že k nám mají důvěru, jsou otevření a oceňují naši výchovu. Kéž bych takovéto rozhovory někdy zapředla se svými rodiči.

10. července (středa)

Probudila jsem se jako první. Ještě v posteli se trochu rozhýbám (bez toho už nejsem bohužel schopná vstát – naděje, že se tady zbavím bolesti zad mě už dočista opustila) a následně pomáhám zádům od bolesti cvičením na terase. Venku je po ránu příjemné teplo, fouká mírný větřík. Užívám si samotu a klid tohoto místa. Rozhodnu se ještě před snídaní jít na pláž, která je tady tvořená drobným štěrkem a teď ráno je téměř prázdná. Auto s nápisem Algida zásobuje místní plážový bar (to budou mít děti radost, včera si chtěli koupit Magnum, ale došlo), plavčík obhlíží své stanoviště, racek spokojeně lítá nad mořem, ve kterém do této chvíle není človíčka. Vstupuju do tyrkysově modré vody, která vypadá přesně jako na fotkách cestovek. Ráda bych si ji taky zvěčnila, ale můj mobil leží doma, šla jsem sem jen pro rychlé osvěžení. Plavu až k hranici mezi lidmi a loděmi, příjemně chladná voda mě dokonale probouzí. Divím se, že jsem v moři skutečně sama, není zas tak brzké ráno (kolem deváté) a já na chvilku zapřemýšlím, jestli nemá místní moře nějakou otevírací dobu. Tento pocit ve mně zesílí, když u břehu přímo proti mně zahlédnu plavčíka s telefonem v ruce. Představuju si, jak v mobilu loví překladač (stejně jako Italka, která nás ubytovala a neuměla slovo anglicky), aby mě upozornil, že jsem porušila nějaké pravidlo. S neklidem připlouvám ke břehu, plavčík se na mě usměje, pozdraví a dál si na svůj mobil natáčí prázdné moře.

Odpoledne jdou slanost moře okusit i kluci. Záhy se ale vrací, protože Vášu žahla ryba. Ruku má nateklou, zarudlou a tvoří se mu na ní vyrážka. Vyhledává, co to mohlo být za rybu. Internet mu nabízí hned tři možnosti. Měl štěstí. Byla to ta jediná, jejíž žahnutí (kousnutí, nebo co to ty ryby dělají) nebylo smrtelné. Všichni jsme rádi, že nám Váša neumře, ale ztratí jen trochu bílkovin, které postupně dostane zpět do těla při koupi výrobků s nápisem hight protein.

Večer jedeme do města Alghero. Cílem je prohlídka města, nákup bílé košile (pro Honzu a Michala), dresu (pro Honzíka), brýlí (pro mě – včera mi z těch za euro, které jsem pořídila při loňské dovolené, odpadla pacička), náramku nebo jiné cetky (pro Aničku) a nákup jídla (pro všechny). Při parkování na nás začne křičet pán na skútru, který jel za námi. Nerozumíme mu ani slovo, je to italsky. Zamkneme auto a Michal hledá brýle. Prohledá úplně vše, ještě při cestě je měl na očích, při parkování v ruce a teď… po chvíli hledání je vidíme na silnici. Respektive se tam válí černé plastové části, které z nich zbyly. Tuším, co se pánovi na skútru nelíbilo. Při parkování je Michal zřejmě vyhodil z okýnka (důvod je vskutku neznámý) a Itala trefily. Taky bych se čepýřila, kdyby mi někdo bezdůvodně "hodil" za jízdy do ksichtu brejle. A tak nám na seznam nákupů přibyly ještě brýle pro Michala.

Město je narvané restauracemi, obchůdky a turisty. Zatímco v Argentieře se čas zastavil, tady tepe velkou rychlostí. Vůbec mi to nedělá dobře. Eura utrácíme jen za zmrzlinu, dvoje brýle (koupené z nouze, protože je to akutní) a jsme rádi, že stíháme pár minut před zavíračkou Lidl. Znovu si potvrzuju, že nejsem městská holka.

11. července (čtvrtek)

Opět se budím jako první. Přestože jsem šla spát někdy ve dvě a tělo by klidně dál spalo, je mi líto toho krásnýho rána a tak vylejzám pomalu z pelechu a po povinné rozcvičce opět mířím k moři. Tentokrát s sebou beru i mobil, abych si udělal fotečky prázdné pláže, ale z neznámého důvodu je dnes pláž více zaplněná (čas stejný jako včera). Už vím, že moře otevíračku nemá, ale taky vím, že v něm plavou nebezpečné ryby. To mě ale nemůže odradit od ranní koupele. V jedenáct se odcházím nasnídat (oběd bude ve čtyři a večeře kolem osmé).

Odpoledne jdeme prvně na pláž všichni společně a půjčujeme si šlapadlo. Užívám si, že mi život ukazuje zase tu lepší ze svých tváří. Pohodu podpoří ještě večerní sedánek s dětmi na terase, tentokrát s tématem respektu.

12. července (pátek)

Ranní rituál – cvičení, moře, snídaně, káva. Dnes k tomu přibyl navíc úklid, praní (ze včerejška máme všichni plavky od nějaké vazelíny) a balení. Nechce se mi věřit, že zítra už odjíždíme. Večer se jdeme loučit se sluníčkem k moři. "Proč se ven běžně nenosí hrneček s kafem? Nebo sklenička s vínem?", ptala se před pár dny Anička. Vzpomenu si na tento rozhovor a navrhuju, že si na západ slunce s sebou vezmeme aperol spritz. Vybaveni dekou a dvěma skleničkami naplněné oranžovým mokem jdeme přes parkoviště a najednou rána. Anička bezdůvodně skleničku pustila na zem. "Tak už vím proč", konstatuje smutně sbírajíc u toho střepy vypůjčené sklenice. Do kontejneru určenému pro sklo se bohužel neprobojujeme, mají to tady na čipovou kartu nebo zámek. Na ubytku máme kalendář s rozpisem, který den se jaký druh odpadu sváží. Opravdu se tady třídí. Nebo se tak minimálně tváří. My ale děláme výjimku a rozbité sklo házíme do odpadkového koše. To, aby se Anička nepořezala, je v tuto chvíli přednější, než ekologie. Sorry. Na obranu musím dodat, že když člověk vidí ty trajekty a kontejnerový lodě, co vše vyprodukují během cest, tak jedna rozbitá nevytříděná sklenička nám snad bude odpuštěna.

13. července (sobota)

Po ranní koupeli ve vlnách, snídani a sbalení všeho (kromě kolíčků na prádlo) odcházím na terasu, kde se chci italskou kávou rozloučit s tímto místem. Z vedlejší terasy na mě kouká soused, zcela nahý. Nevím, kam s očima. Mám v plánu odejít, ale je mi to blbý, když jsem sotva přišla. Tak si sedám, ale mám ho přímo ve výhledu. To mi přijde ještě blbější. Jako kdybych si sem přišla sednout do kina a na plátně byl tento borec. Čumí na mě. Zvedám se a odcházím pryč. Mám chuť si vzít kafe s sebou na cestu, ale cestovní hrneček je už uložený hluboko v autě a nechci ochudit hostitelku o další kus nádobí. Téměř studenou kávu tedy dopíjím v předzahrádce (proč jsem toto místo plné stínu nikdy předtím nevyužila?) při čekání na příjezd paní domu.

"Vážení cestující, ...", promlouvala jsem k dětským pasažérům kdykoliv jsme někam jeli. Tentokrát doporučuji, aby se rozloučili s tímto místem, jelikož nás čeká přejezd do přístavního města Olbia. Plánovaná je zastávka u moře, prohlídka města a závěrečná večeře. Spontánně zařazujeme ještě návštěvu obchodního centra. Důvod je jasný. Klimatizace. Už dlouho jsem s takovým vděkem nešmejdila mezi oblečením, abych zabila čas. Nakonec si odnášíme i pár italských kousků.

Pláž, na které se stavíme, je narvaná, ale mají tady sprchy. V teplém moři hrajeme městečko Palermo. Zjišťujeme, že sprchy se platí. Odevzdávám černochovi euro, ten mě vpustí do budky, kde je úplná tma. Během svlékání se zvenku ozve: "Ready?" a než stačím odpovědět, rozsvítí se světlo a minutu si můžu užívat sladké vody. Postupně se vystřídáme všichni. Anička v tmavé budce marně nahá čeká na vodu, mince černochovi v automatu stále propadává, nakonec se obléká, přelézá do budky číslo dvě, ale na neposlušné euro to vliv nemá. Nezbývá, než jít rozměnit, protože jsme se vydali ze všech jednoeurovek, které jsme měli. Nakonec i Anička odchází ze sprchy odslaněná a můžeme dál. 

Prohlídku města vynecháváme, protože v tom vedru to vůbec nikoho nezajímá. Parkujeme u první restaurace, která vypadá slušně. Michal zkoumá, zda je servírce 15, 25 nebo 35 let. My holky tipujeme na 20. Každopádně je moc milá. Nabízí nám společnou fotografii (při pohledu na můj postoj při focení zbytku rodiny), pomáhá mi s výběrem vína (ochotně odnáší červené a přináší bílé poté, co mi k rybě doporučí spíše bílé a poté, co mi červené objednal Michal, aniž by mé momentální chutě se mnou konzultoval), pro 35 cl malou téměř dopitou lahvičku vína chystá chlazení (poté, co špatně rozumí, když chceme druhou skleničku pro Aničku), trpělivě čekala při placení, když Michal s výstrahou "moment" ve svém super mobilním překladači hledal italskou výslovnost čísla 180 (náš účet s dýškem za jednu večeři).

Trajekt Moby je vskutku monstrum. Zaparkovali jsme v 8. patře a po zkušenosti s prvním přesunem přes moře jsme si vyhlídli pohodlně vyhlížející místa na sezení, které mohou sloužit později ke spaní. Bohužel hned vedle recepce. To nám nevadí do chvíle, než se natáhneme a paní z recepce za námi přijde s vážným upozorněním "Only sit!" Sice nechápeme, čemu to vadí, všude po okolních lavicích se už dávno válejí další pasažéři, ale hádat se nehodláme a tak jdeme hledat místo, kde bychom tuto více jak osmihodinovou noční plavbu strávili. Útočiště nacházíme v místnosti plné polohovacích křesel. Je zde tma a ticho, což je výhodnější oproti recepci, ale taky výrazně větší zima. Z křesla se po chvíli stěhuju po vzoru Michala na zem mezi sedačky. Po chvíli se mi daří usnout. Asi za hodinu se budím a kolem mě není ani jedna známá tvář. Každému z nich píšu zprávu "Kde jste?", ale odpovědi se nedočkám. Vydávám se na průzkum. Ani na recepci, v restauraci nebo na venkovní palubě nikoho z rodiny nevidím. Chvíli panikařím a pak sama sebe uklidňuju, že spáchat sebevraždu pádem z lodi snad nechystali a ráno se někde šťastně shledáme (pokud někdo neumrzne). Spát se mi ale nedaří. Projíždím mobil, hraju stupidní hry, chodím se dívat na noční moře. V dáli svítí světýlka, přemýšlím, co to je za pevninu, než mi dojde, že to nejsou svítící pouliční lampy, ale lodě. Lidi jsou dnes prostě úplně všude.

Nacházím místo ke spánku v méně klimatizované části a daří se mi znova usnout. Čůrání mě vzbudí přesně na východ slunce. Na moji zprávu reaguje Vašek – děti spí v dětském koutku. Jdu je hledat. Procházím okolo prázdné restaurace, která překypuje čerstvými croissanty, ale dětský koutek nevidím. Pokračuju na horní palubu. Osamocená si užívám pohled na růžovou oblohu. Ne dlouho. Do ticha začne lodní personál přát dobré ráno, lákat pasažéry na východ slunce i snídani. Prázdno se začne plnit. Odevšad se sbíhají lidi. Takhle nějak si představuju mraveniště. Potkávám se s Vášou a tak ho naviguju k mému kutlochu. Ten tam naviguje zbytek dětí ze spacího koutku. Zbývá už jen Michal. Leží kousek ode mě, aniž bych to tušila. Našli jsme se. Hurá.

13. července (neděle)

Ukazatele nás táhnou ven z Livorna, takže supermarket, ve kterém si potřebujeme koupit snídani, svačinu (takto tady k nevoli dětí říkáme obědu) a večeři (zkrátka jídlo na celý cestovní den) po krátké hádce Michala s navigací nacházíme v Pise (šikmou věž pro dnešek vynecháme). Naštěstí se místní coop pyšní i toaletou. Po ranní hygieně (každý po svém – někdo kartáček s pastou, jiný žvýkačka) se vydáváme na dvanáctihodinovou cestu, při které přemýšlím, kam bychom se mohli vydat zase za rok.

"Vážení cestující, vítám vás zpět ve Stodě. Doufám, že jste si cestu užili. Děkujeme a tleskáme našemu řidiči."