Kousek lidství

Na workshopu tvůrčího psaní mě učili, že perex musí na první dobrou zaujmout. Tedy hned po názvu článku, který má ideálně obsahovat nějaké rady, tipy a číslo. Čísla prodávají! 3 zaručené tipy, jak... , 5 důvodů, proč... , 9 míst, kde.... Přišlo mi to hloupé. Jednoduché. Mělké. Ale nedalo mi to a začala jsem to více sledovat u sebe. A víte co... ono to psychologicky opravdu funguje! Jakmile mi někdo ve svém nadpisu nabídne jednoduchou pomůcku, jak mohu něco vylepšit, najít, zjistit, uzdravit se, hned článek otevírám a hltám. No, hltám, ono často není moc co hltat. Vtíravý nadpis, zajímavý perex a užitek článku nula. A tak na všechny poučky kašlu, název je takový, jaký se mi zrodil v hlavě, perex ten, který právě čtete (i když zcela bez pravidel) a užitečnost článku taky moc nečekejte :-D. Ano, ano, zvykám si na svoji nedokonalost a je to velmi osvobozující. Takže o čem že to dnes bude? Nic velkého, i když v mém srdci to velké bylo. Už dlouho mi leží v hlavě jeden zážitek a tak jsem se nakonec rozhodla, že ho "hodím na papír"...

Moje mamka měla zdravotní problémy a tak se vydala k lékaři. Ten jí nasadil antibiotika (aniž by jí vzal krev a zjistil, zda jsou zrovna antibiotika vhodná léčba, ale tak už to v našem státním zdravotnictví bohužel chodí). Léky nezabíraly, bolesti se zvyšovaly. To, že nás chce nemoc vždy na něco upozornit a my bychom se měli zastavit, ohlédnout se a něco (třeba životní styl) změnit, teď ponechám stranou. Nastala situace, kdy jsem se "musela" s mamkou vydat do strakonické nemocnice, protože tam máme známost (mého bývalého manžela). Pokud totiž dnes nemáte známost v nemocnici a přesto narazíte na kvalitního doktora, tak vám gratuluji.

Já osobně bych velmi vítala spojení klasické a tzv. alternativní medicíny, tak jak to doporučuje spousta lékařů, kteří už prozřeli a začali lidi léčit celostně. Mají na ně více času, nezjišťují pouze fyzické závady, ale zajímají se o celkový život člověka. Zároveň se ale opírají o medicínské vzdělání, krevní testy, nečtou z křišťálové koule. Takových lékařů přibývá, mají své kliniky, jenže háčky jsou dva - přibývají pomalu, takže čekací doba k nim je klidně i více než rok a ceny za jejich služby nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou, což si každý nemůže dovolit.

Nicméně můj bývalý manžel je chirurg, žádný celostní lékař a my za ním jedeme "na výlet". V ordinaci zkušená sestra (manželka mého bývalého manžela :-)) odebere krev a zjistí se, že v těle žádný zánět není, tedy i nasazení antibiotik bylo zcela zbytečné. Nastává další vyšetření, včetně vyšetření CT. A já čekám. Sedím na té nemocniční chodbě a cítím vděčnost za to, že jsem zdravá. Že v té čekárně nečekám na žádné vyšetření nebo zákrok já. Hlavou mi běží postupně chvíle, kdy jsem po nemocnicích sama chodila. Vrací se mi úzkost. Respekt z bílých plášťů a taky se ve mně mísí vzpomínky na tuhle nemocnici, kdy jsem sem jezdila za mým manželem... Ze vzpomínek mě vytrhne vzlyk a nadávky pána ležícího na lehátku opodál. Naříká, jaká je to bolest, prosí o pomoc, ze zoufalství nadává. Muž, který ho přivezl si ho vůbec nevšímá a když se starý pán pohne a spadne mu z lehátka ručník, dostává za ten spadnutý kus hadru ještě vynadáno. Úzko mi je ještě víc...

Otočím se na druhou stranu a tam sedí na vozíčku stařenka. Taková ta typická pohádková babička. Zdá se, že ji sem přivezla ošetřovatelka z nějakého domova důchodců. Pozoruji ty dvě ženy a úzkost pomaličku odchází. Ošetřovatelka si se starou paní mile povídá. V tom vychází sestřička a žádá ji, aby nasadila té paní na vozíku roušku, jinak ji nemohou přijmout (to ještě nebyl povinný respirátor a rouška stačila). Paní se omlouvá, že zapomněla, vyndavá roušku, stařence rozvazuje šátek a s láskou a citem ji opatrně ochranu dýchacích cest nasazuje. Šátek znova uvazuje, na starou paní se usměje a klidným hlasem dodává: "teď je to v pořádku". Scéna končí pohlazením téhle velmi staré paní a já se dojímám.  

Ukápla mi slza. Tohle gesto mě dostalo. Tahle drobná situace ve mně vyvolala úsměv, pokoru a pocit sounáležitosti. Ujistila mě, že stále jsou "lidé na svých místech", kde přirozeně konají dobro. Nemusí to být žádné velké věci. Obětování se. Stačí kousek toho lidství. Děkuji za tenhle zážitek, děkuji exmanželovi, že moji mamku řádně vyšetřil a jeho manželce, že ji dobře napíchla... A děkuji vám všem, kteří jste i bez vzrušujícího nadpisu a s mizerným perexem dočetli až sem ;-)