Měla bych...

Ráno otevírám oční víčka a už během tohoto procesu mě přepadají myšlenky na to, co vše bych měla. Určitě to znáte taky. Každý máme spoustu povinností a na radosti často už nezbývá čas. Nebojte, nejste v tom sami...

Můj život by se dal rozdělit na spoustu etap, teď se ale zaměřím na posledních cca 10 let. V té první fázi, do doby, než moje tělo řeklo dost a zkolabovala jsem, jsem byla velká kámoška se slovíčkem musím... Musím být stále k dispozici dětem, musím ráno brzy vstát do práce, musím být perfektně připravená, musím skvěle vypadat, musím uvařit, připravit svačiny, vyprat, vyžehlit, nakoupit… nekonečný seznam povinností a z nich pramenící požadavky na sebe samu... musím být skvělá máma, partnerka, dcera, učitelka, podřízená, nadřízená, musím se co nejvíce lidem zavděčit, musím být dokonalá, nesmím selhat…

Nepodařilo se a k selhání došlo. Tělo mi to dalo jasně najevo. A tak nastala druhá fáze. Najednou jsem nic nemusela. Protože jsem nic ani nemohla. Moje tělesná schránka dokázalo jenom ležet. Mysl neustále předhazovala výčitky, že jsem selhala. Přehodnocovala jsem svůj dosavadní život. Spustil se restart. Asi půl roku jsem byla doma a téměř nic nemusela. Zakázala jsem si slůvko "musím" a začala jsem hledat činnosti, které mě budou bavit. Začala jsem se více věnovat tancování, vytvořila jsem tyhle stránky a začala psát, pořídila jsem si klavír a první online kurz, podle kterého jsem pravidelně cvičila, více jsem zařazovala procházky v přírodě, otužovala se, každé ráno cvičila, státní školství jsem jednoho dne vyměnila za srdcovou Koventinku… Bylo to období, kdy šlo vše zlehka. Povinnosti stále zůstaly, pořád bylo potřeba uvařit, uklidit, vyprat... Ale změnila jsem přístup a "musím" jsem často měnila za "chci".

Jenomže život není pohádka a Lenička nežila šťastně až do smrti… Po restartu si to nastavila tak, aby měla více času pro sebe. Jenomže z těch bohulibých činností se najednou stalo "měla bych". Nastala třetí fáze. A tak, když má před sebou volný den bez běžných povinností, tak se jí honí hlavou: měla bych si dát studenou sprchu (to je přece dobré pro můj organismus a jak to, že se ještě nekoupu v ledový vodě, vždyť už to tolik lidí dělá!), měla bych jít běhat (sport je přece zdravý!), měla bych meditovat (kdo dnes nemedituje, jako by nežil!), měla bych se jít projít do přírody (to přece uklidňuje!), měla bych si přečíst nějakou hezkou knížku (číst mě baví a měla bych dělat věci, který mě baví!), měla bych si udělat přípravy do školy (mně se teď ale fakt nechce!), měla bych si zahrát na klavír (ale já už skoro všechno zapomněla!), měla bych připravit písničky na tancování (vždyť je to už za týden!), měla bych udělat nějaký dobrý skutek (no jo, ale jaký?!), měla bych napsat článek, protože jsem si slíbila, že napíšu aspoň jeden za měsíc (ale mě nic nenapadá!). A tak se stalo, že si Lenička z těch příjemných aktivit udělala zase "musy".

Přitom moje bytí ví, že nic nemusím a nic bych neměla. Což neznamená, že nic dělat nebudu. Ono to lelkování člověk stejně dlouho nevydrží (i když lelkování jako takové je taky skvělé!). Včera jsem umyla okna. Banální záležitost. Pro někoho. Pro mě velkej kus práce :). Nemusela jsem. Ale přišel impulz (a navíc už se přes ně nedalo koukat). Pustila jsem si příjemné mluvené slovo, napustila kýbl a propustila nepříjemný myšlenky. Šlo to samo. Žádnej odpor k práci (protože tam nebyla ta myšlenka musím nebo měla bych). Užívala jsem si tu činnost a teď i pohled z okna ven.

Takže se pojďme uvolnit a když se nám například na tu prochajdu nechce, tak nechoďme. Anebo se dokopejme, protože víme, že nám to udělá dobře a zpětně za to budeme rádi. Každý podle svého. Hlavně žádný tlaky a nátlaky!