Můj strach
Jsem na tančírně a dnes si tanec užívám ve velké radosti. Cítím, jak moc jsem to už potřebovala, uvolnit se, být sama sebou, vnímat jen hudbu, své tělo a pocity. Najednou přede mnou stojí... Budu Ti něco hrát, jo? A musíš poznat, co to je...
Chodí kolem mě, strká do mě, cení na mě zuby... pevně stojím a pozoruju to. Nenechávám se vyvést z míry. "Co jsem?" zeptá se mě. Po malé chvilce mi to dochází. Jsi STRACH. "Strach z čeho?" slyším další otázku. Okamžitě mi přichází odpověď... Strach z vlastního projevení se... Vidím znamení, že jsem na to kápla a dostává se mi informace, že mi sedí v bederce. Scéna mizí (reálná scénka alá konstelace) a já se opět zaposlouchám do znějící hudby a slyším slova písně Divoška "Byť pravdivou ženou, byť sama sebou..."
Začínám si nad tím přemýšlet. Bederka mě bolí často, což o to, ale opravdu je tohle můj strach? V poslední době číhá všude kolem spousta strachů. A i já se stávám relativně snadnou kořistí.
Přepadl mě strach o to, aby tady nebyla válka. Strach, že ztrácíme svoji svobodu a plíživě pomalými, ale jistými krůčky přichází totalita (minimálně to, že tady máme cenzuru tomu nasvědčuje). Strach z toho, že všechno, co vydělám, padne na to, abych do toho zaměstnání mohla dojet (při dnešní ceně nafty 52,90 Kč/litr a stále každým dnem rostoucí). Strach ze selhání. Strach, že jednou nebudu mít kde bydlet. Strach, že až budu stará, tak budu nemocná. Strach, jestli jsem dost dobrá máma...
Jsou to všechno strachy momentální. Útočí v podobě myšlenek. Když se ale zastavím a sama sebe zeptám: "Co Ti chybí v tuhle chvíli?" tak odpověď je vždy stejná. NIC. Nic mi nechybí. Když není myšlenka, která strach vyvolává, strach odchází.
Když nečtu o tom, jak se za humny válčí, strach odchází. Když si uvědomím, že moji vnitřní svobodu mi nemůže nikdo vzít, strach odchází. Když si procítím, že je o mě vždy postaráno, strach odchází. Když si připomenu, že nic netrvá věčně (ani zdražování benzinu a nafty), strach odchází. Když vím, že dělám to nejlepší, co v danou chvíli umím a můžu, strach odchází. Když jsem v přítomnosti, strach z budoucnosti odchází. Když si vzpomenu na úsměv svých dětí, strach odchází...
Tak to bychom měli. Co tedy ten můj strach z projevení se? Být sama sebou? Vždyť jsem tančila jak o závod! No, asi jo. Asi už mi to dochází... dnes jsem se vzbudila se zablokovanou lopatkou, strach se zřejmě transformoval a přemístil... anebo toho "závodu" bylo jednoduše moc. Ve snaze, abych byla "dobrá", často opravdu nejsem zcela sama sebou. Jenomže dobrá v koho očích? V mých? Nebo dětí? Rodičů? Koho potřebujeme pořád přesvědčovat, že jsme dobří? Že si zasloužíme to anebo ono...?
Takže nebojme se. Nebojme se ničeho. Ani sebe sama. Nebojme se vlastních myšlenek. Nebojme se projevit, mluvit o svých pocitech, radostech, ale i smutcích nebo temných stránkách. Nebojme se být sami se sebou v tichu (a někdy třeba i v temnu). Nebojme se svých strachů. Dělejme si drobné radosti každý den. Buďme vděčný za tuhle chvíli. Protože jestli tohle právě teď čteš, tak to znamená, že seš živej člověk. A jestli seš živej, tak si ten život užívej!