Musíš a nesmíš

Musíš si udělat domácí úkoly. Nesmíš si hrát, dokud nebudeš mít splněné povinnosti. Musíš se rozdělit. Nesmíš být lakomý. Musíš být hodný. Nesmíš nikomu ubližovat. Musíš si vzít čepici. Nesmíš chodit ven bez čepice. Musíš chodit pomalu. Nesmíš běhat. Musíš se hezky učit. Nesmíš kašlat na školu...

Poznáváte se v tom? Slýchávali jste tyto věty od svých rodičů, prarodičů... ? Předáváte musy a zákazy dále svým dětem? Slyším tyto rozkazy a zákazy kolem sebe více než často. I jako malá jsem je slýchávala a i jako velká se slyším je říkat.

Když se narodíme, nic nemusíme. Dostaneme jídlo, přebalí nás, pochovají. My si jen spokojeně spinkáme, broukáme, pozorujeme ten veliký svět a užíváme si to. Malinko povyrosteme a už to začíná... musíš hezky papat, nesmíš házet jídlem, musíš kakat do nočníčku, nesmíš se počůrávat... rosteme a pokračuje to... musíš si udělat úkoly, nesmíš se rvát, musíš hezky zdravit, nesmíš se bavit s cizími lidmi... rosteme a nekončí to... musíš mít rozum, nesmíš hrát na mobilu, musíš si dávat pozor, nesmíš se nechat zblbnout... rosteme a neutečeme před... musíš už si někoho najít, nesmíš se celé dny flákat, musíš uvařit večeři, nesmíš jít s kámoškou dnes večer na vínko...

Tak. A kdo to na nás sype? Když jsme malí, je to naše nejbližší i to vzdálenější okolí. Ale co ty poslední věty? Říkají vám rodiče, že už si musíte někoho najít? Říká vám váš partner, že nemůžete jít s kámoškou na víno? Možná ano. Tipla bych ale, že častějším hlasem jste vy sami. Od mala slýcháme, co všechno musíme a nesmíme. Už jsme si na to tak zvykli, že bez toho ani nemůžeme být. A tak, když jsme konečně svobodní a dalo by se říci, že nic nemusíme a vše můžeme, začneme se omezovat sami...

Na větu "musím vyprat" je celkem vtipná odpověď "pračka pere sama". Ano, to pere. Ale já musím roztřídit prádlo. Musím dát do pračky prášek na praní a aviváž. Musím nastavit a zapnout pračku. Musím vyndat prádlo z pračky. Musím dát prádlo do sušičky. Musím vyndat prádlo ze sušičky. Musím vyčistit filtr v sušičce. Musím vylít vodu ze zásobníku sušičky. V létě musím ven pověsit prádlo, předtím pohledat kulíky na prádlo a utřít šňůry od nánosů pylu a prachu. Musím roztřídit a složit prádlo. Musím vyžehlit. Musím uklidit prádlo do skříně. Tak. To bychom měli očistu prádla, které předtím samozřejmě musíme nakoupit, při tom vyzkoušet, zaplatit... Tohle je jeden úhel pohledu...

Nabízí se ještě jiný přístup... například se rozhodnout, že to, co musíte, dělat chcete. 

Nahradit slovíčko MUSÍM za CHCI. 

Já třeba peru ráda. Miluji pohled na plápolající prádlo. Ráda ho skládám, když je heboučké. Už ne tak ráda ho uklízím. A tak jsem si zvykla, že třeba dva dny leží koš s prádlem na chodbě. Uklízím ho ve chvíli, kdy mi začne překážet. Pak už ale nemusím, nýbrž chci. A mám radost z toho, že jsem se překonala a nemusím o ten koš na prádlo zakopávat. K žehlení mám neutrální vztah. Když musím, nechce se mi. Proto opět čekám na chvíli, kdy mě to chytne. Když venku třeba prší a já mám náladu pustit si nějaký zajímavý rozhovor nebo oblíbenou audioknihu. To pak jde to žehlení samo..

A co zákaz nesmím? Vezměme si třeba tak časté "Nesmíš mi být nevěrná/ý." Blbost. Můžete být nevěrní. Když se rozhodnete (a budete mít příležitost), tak můžete. Věřím ale, že nechcete. Protože kdybyste byli, vytratí se z vašeho vztahu důvěra a půjde celý do kytek. A to pravděpodobně není váš cíl (neuvažuji teď výjimečné vztahy, kde se na takovém soužití oba partneři domluví). A že se to přítel/kyně (manžel/ka) nemusí dozvědět? Nemusí. Ale vy to vědět budete. Jak se vám s tím bude žít? Mám s tím své zkušenosti. A mohu potvrdit, že není o co stát. 

Místo slova NESMÍM tedy raději používám NECHCI.

Nikdo nám nemá co zakazovat. Ano, zakazuje. V obci se nesmí jet víc než padesátkou. Nikdy jste to, řidiči, neporušili? Alkohol se nesmí pít do osmnácti. Nikdy jste, milí rodičové, nedali cucnout piva svým nezletilým dětem? Je zakázané krást. Nikdy jste, a teď ruku na srdce, nic neoprávněně nevzali? 

Celé je to o naší zodpovědnosti. Můžeme si dělat, co chceme. Jen je třeba počítat s následky. To my jsme zodpovědní za to, jak k sobě a ostatním promlouváme, co konáme. Možná by nebylo od věci, vést k větší zodpovědnosti i naše děti. Nechat to více na nich. Nenutit je brát si čepici, jen upozornit, že jim může být zima. Ale taky nemusí. To, že je zima nám ještě nutně neznamená, že je zima všem okolo. A pokud bude? Příště si toho kulicha nasadí dobrovolně. Možná :-). 

Nemusela jsem, ale chtěla jsem napsat dnes článek. Myslela jsem si, že nesmím udělat žádnou chybu, ale s velkou pravděpodobností se mi tam nějaká vloudila. Tak mi to, prosím, odpusťte. Pokud chcete.