Nikdy není pozdě

Nikdy není pozdě. Na co? Na cokoliv. Na to, začít si plnit své dětské sny. Nechat se tetovat. Začít malovat. Učit se hrát na hudební nástroj. Tancovat. Šít. Háčkovat. Udělat si řidičák. Dodělat si maturitu. Cestovat. Spát pod širákem. Vylézt na skálu. Seskočit s padákem. Projet se v Porsche. Koupit si letadlo. Jíst zdravě. Přestat kouřit. Cvičit. Říci svým blízkým, že je máte rádi. Přestěhovat se. Vyměnit partnera. Změnit zaměstnání. Změnit výchovu svých dětí. Změnit pohled na svůj život. Ve skrytu duše to asi všichni víme. Kolik z nás se tím ale doopravdy řídí?

Kamarádka jedna

Je jí čtyřicet let. Jako dárek k narozeninám si nadělila tetování. Já osobně tetování nemusím. Mám pocit, že kdo ho v dnešní době nemá, je divnej. A v tomto ohledu jsem ráda divná. Její tetování jsem ale ocenila. Nejde o ten obrázek, ale o to, že si po tolika letech splnila to, o čem vždy snila. Našla k tomu odvahu. Vydržela bolest a je připravená snášet kecy svých nejbližších, kteří z toho nebudou nadšeni. Až to zjistí. Ale třeba se jí podaří to ututlat :-).

Kamarádka dvě

S přibývajícím věkem přibývala i její kila. Plíživě nabírala, až se nevešla do svých oblíbených šatů. Rozhodla se. Rozhodla se, že nové šaty kupovat nebude a dokázala to. Komplet změnila jídelníček, začala běhat a do pár týdnu bylo všechno dole. Přebytečná kila včetně blbého pocitu sama ze sebe. Drží se. Komplet změnila životní styl, cítí se skvěle a je to na ní znát. Z negativní paní se stala pozitivní holka.

Kamarádka tři

Bála se výšek. Přesto vždy toužila vidět svět z nadhledu. A tak si jako odměnu za porod přála místo šperku ze zlata seskok padákem. V letadle s ostatními účastníky byla samá legrace. Do chvíle, než se ocitla v otevřených dveří 4000 m nad zemským povrchem připevněná ke svému instruktorovi. Nebylo cesty zpět. Nevzdala to. Přestože během volného pádu nevěděla čí je a jediné její přání bylo se nadechnout, po rozvinutí padáku si vychutnávala pohled na svět z výšky. Překonala sama sebe. Za druhý porod vylezla skálu. V kamarádovo půjčených lezeckých botách. Bez přípravy. Bez lezecké stěny. Před docela náročným převisem ji napadlo, že to vzdá. Nevzdala. Vydržela. Vylezla až na vrchol. A endorfiny se uvolnily.

Kamarádka čtyři

Vždy si přála hrát na klavír. Od dětských let. Do lidušky ale nechodila, klavír doma neměli. Kamkoliv přišla, kde byl klavír k dispozici, toužila za něj zasednout a rozbalit to. Těžko říci, co ji bránilo v tom, začít se na něj učit. Možná manžel. Děti. Denní kolotoč. Bude jí čtyřicet. Půjčila si klávesy a během dvou dnů se sama s pomocí youtube naučila skladbu od Ludwiga van Beethovena. Neumí to dokonale, zato je na sebe dokonale hrdá, že to zvládla. A hodlá pokračovat dál.

Kamarádka pět

Do pětatřiceti bez řidičáku. Už ji nebavilo být neustále závislá na svém manželovi, sousedovi, veřejné dopravě. Pustila se do toho. Prošla kurzem autoškoly, úspěšně složila zkoušky. Dnes jezdí jak drak. Zatím bez nehod. Teda bez těch závažnějších.

Kamarádka šest

V pokročilé dospělosti si uvědomila, že by chtěla tvořit. Něco, co je vidět. "Učit se šít v tomhle věku?", říkala si často. Souboj vnitřních hlasů nakonec vyhrál hlásek, který našeptával, že nikdy není pozdě. A tak šije. Krásně šije. A činí ji to radostnou.

Kamarádka sedm

Měla manžela a dvě krásné děti. Ideální rodinka. Až na to, že ji manžel podváděl, ponižovat, výjimečně i bil. Vše byla ochotná přehlížet. Kvůli dětem. Nemůže jim přeci vzít tátu. A jak by to finančně vše zvládala sama? A tak raději ať děti vidí, jak se "má" chovat muž k ženě. Věděla, že to není správné. Neměla ale sílu to měnit. Zkoušela možné i nemožné, aby se její vztah s manželem zlepšil. Na chvíli se to povedlo, pak se to vracelo zpět do zajetých kolejí. Jednoho dne vystoupila. Bylo to to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě. Zároveň ale to nejlepší.

Kamarádka osm

Pro své děti byla něco jako policajt. Děti přece musejí poslouchat. Rodič je autorita. K tomu byla sama vychovávaná. S nadcházející pubertou svých dětí začala zjišťovat, že to nefunguje. Ono to vlastně nikdy moc nefungovalo, jen bylo těžké si to přiznat. Vždy chtěla mít se svojí holčičkou krásný vztah a místo toho se dočkala jen nevděku a hádek. Dostala se k ní kniha o zcela odlišném přístupu k výchově. Partnerském. Pochopila. Plakala. Litovala, že vše promeškala. Že už je zkrátka pozdě a její děti jí to budou navždy vyčítat. Přitom jen dělala, jak nejlépe uměla. Nevzdala to. Promluvila si se svými dětmi. I ony pochopily. Jejich vztah se změnil. Výrazně vylepšil. Není dokonalý, stále se občas vyskytne nějaká rozepře. I dnes kamarádce mamince občas ujedou nervy a zařve, ale dokáže o tom pak se svými dětmi mluvit. A ony to chápou. A jsou jí vděčné. Konečně si k sobě našli cestu.

Kamarádka devět

Každý den chodí do práce, která ji nebaví. Vnitřně cítí, že to není ono, ale výplata s pravidelností přistává na jejím účtu. A tak je každý den stejný. Ráno vstává a těší se na pátek. Víkendy to jistí. A dovolené, kterých nikdy není dost. A tak chodí z práce do práce a život ubíhá. Kdo ví, třeba se jednoho dne rozhodne.

Většina z nás nerada opouští svoji zónu komfortu, na kterou je zvyklá. Svůj smrádek, ale teplíčko. Přesto věřím, že každý krok do neznáma, vedený naší intuicí nebo touhou, je krokem správným. A jak říká sice otřepaná, zato pravdivá fráze... 

Na smrtelné posteli lidé nelitují toho, co udělali špatně, ale toho, co neudělali vůbec.

Kamarád/ka deset

Desátá kamarádka nebo desátý kamarád jsi TY. Pokud budeš chtít. A je úplně jedno, jestli ti je dvacet, čtyřicet nebo šedesát. Můžeš právě teď rozšířit pomyslný seznam lidí, kteří se v jakémkoliv věku rozhodli změnit to, co jim nevyhovovalo. Naučili se něco nového. Splnili si sny, o kterých dříve jen snili. Měli odvahu a odhodlání jít do toho. Já sama jsem schovaná hned v několika "kamarádkách" ;-).