Po tmě

Návrat zpět do reality. Na telefonu lítají zprávy a mejly. Honzík zvrací a má horečku. Doma není uklizeno podle mých představ. Rozbrečí mě, že došlo máslo a nikdo ho nenapsal na nákupní seznam. Energie prudce klesla. Píšu Lucii... "Všetko sa darí a ladiš sa krásne. Ono po takom výživnom týždni príde aj druhá strana mince, ktorá má tiež právo na existenciu. Je to súčasť šťastia."

A to je ono. Přijímat všechny naše stavy. Vzestupy i propady. Radost i bolest. Všechno to je "naše", všechno tvoří celistvost. My všichni oplýváme "dobrými" i "špatnými" vlastnosti. Ale kdo určuje tu dobrotu a špatnost? Pepa? Nebo Máňa? Jsou to JENOM vlastnosti a každá nám může být k užitku. Nebo taky ne. Záleží na tom, jak je využijeme. Nebo zneužijeme. Stará legenda říká, že všichni v sobě máme dva vlky - zlého a hodného... a to, který v nás převládne je závislé od toho, kterého krmíme. Kterému dáváme pozornost. Jenomže tak jednoznačné to není. Pokud budeme chtít dávat pozornost jen těm našim "dobrým stránkám" a ty "špatné" necháme vyhladovět, tak začnou křičet. Nezmizí. Budou se dožadovat pozornosti. Pravděpodobně nevědomě. Domnívám se, že je lepší v sobě přijmout vlky oba dva. Mít se ráda i ve chvíli, kdy jsem sama sobě protivná. Mít ráda druhé, i když se nechovají podle mých představ.

Situace venku se dějí. Neovlivníme je. To, co dnes považujeme za hrůzu, můžeme zítra vyhodnotit jako prospěšné. Já nenašla máslo v lednici (hrůza!) a tak jsem si ke snídani nedala rohlík (a moje tělo to vyhodnotilo jako prospěšnější). Takových situací zažívá každý z nás během dne desítky. Nemusíme se zrovna radovat z toho, že naše dítě je nemocné. Nemusíme tomu ale ani odporovat. Přijmout to (ono stejně nic jiného nezbývá, že?) a věřit (já už v to ani nevěřím, já si jsem prostě jistá), že se vše děje z nějakého důvodu a není nutné ty důvody zkoumat a topit se v nich. Stejně to neovlivníme.

Jak to tedy bylo s návratem ze tmy? Po velké euforii jsem se na pár dnů propadla do hlubin. Bohužel ne do svých hlubin ani do hlubin študákovy duše, ale do hlubin běžné reality. Chtělo se mi utéct zpět do tmy. Do bezpečí. Bezčasí. Postupně jsem se aklimatizovala a zdálo se, že vše se vrátilo do "normálu". Na první pohled ano. Uvnitř mě ale pobyt ve tmě zanechal trvalé stopy. V pozitivním slova smyslu. "Moudra", která jsem měla nastudovaná a rezonovala se mnou jsem začala více žít. To, co jsem dřív měla jen v hlavě, prožívám častěji i v těle. Nedaří se mi to na stopro, to bude asi doživotní cesta, ale minimálně jsem o krůček blíž. Blíž k sobě. A to je ... chce se mi napsat paráda. Ale paráda je, lehnout si na záda a číst knížku (já teda raději v sedě)... tohle je ... pocit klidu. Jistoty. Míru. V sobě. A ono když to je uvnitř nás, tak to může zazářit i ven.

Přeju sobě (protože vše, co jsem kdy napsala nebo řekla bylo primárně to, co jsem sama potřebovala číst nebo slyšet) a samozřejmě každému z vás (protože vše, co jsem kdy napsala bylo zároveň psáno se záměrem inspirovat druhé), abychom se co nejčastěji spojovali se svým vnitřním klidem (a je úplně jedno jestli v meditaci, tanci, na procházce, při vaření nebo mytí nádobí), nalézali radost v každodenním životě (a je úplně jedno jestli v mytí nádobí, při vaření, na procházce, v tanci nebo meditaci) a přijímali s pokorou vše, co k nám přichází (a je úplně jedno, jestli to naše mysl vyhodnotí jako super nebo na hovno). Protože ono i bez toho hovna by nám bylo dost těžko...