Pro rozvedené rodiče

To že moje největší bolístka je neúplná rodina není nic nového. To, že mám skvělé děti, které to skvěle zvládají, také ne. Ale opravdu ta skvělost, co se jeví na povrchu je i uvnitř? Samozřejmě ta moje bolístka je i jejich bolístkou. A jen těžko odhadovat, čí bolest z rozvodu/rozchodu/odchodu je větší... Nevěřila bych, že do duše své dcery proniknu díky olympiádě z českého jazyka a jednomu starému mejlu... S jejím svolením můžete nahlédnout společně se mnou. Možná v tom poznáte kousek příběhu i své princezny...

V naší rodině mám nejraději...

V naší rodině mám nejraději, že ať se stane sebehorší věc, vždycky od svých blízkých cítím lásku. Naše rodina není ani zdaleka perfektní, jako kdyby byla z nějakého neskutečně láskou zalitého filmu. Ale lásky je v ní spousta. Přes všechny hádky, neshody, křik nebo pláč ji můžu cítit. A můžu být naštvaná jak chci. Ta jedna část mě ví, že jsem v jedné místnosti s lidmi, co by pro mě udělali všechno. A já pro ně. Ale nevěděla jsem to vždycky...

Naši se rozvedli, když mi byl rok a půl. Když tohle někomu říkáte, většinou se na Vás smutně podívá a řekne něco jako "To je mi moc líto." Ale vysvětlujte mu, že jste za to vlastně neskonale vděční. Bude se na Vás dívat skrz prsty. Pravda je ovšem taková, že jsem za to opravdu vděčná byla. Nebo jsem to sama sobě nalhávala. Někde vzadu v hlavě vždycky křičel ten otravný hlásek. Tatínek Tě opustil. Ne jenom mamku. Opustil Tebe. Asi mu na Tobě zase tak moc nezáleží, co?" A já ho tak moc nechtěla slyšet, že jsem s úsměvem na tváři každému tvrdila, jak mi to nevadí. Jak je všechno v mojí rodině dokonalost sama. V v mojí rodině možná bylo. Ale v mojí hlavně ne.

Kolem mých patnáctých narozenin mi mamka řekla větu, která vlastně ničím zajímavá nebyla. "Ani, chi Ti něco ukázat." A kdyby ta věc, kterou jsem měla vidět, tolik neovlivnila můj život, téhle větě bych nevěnovala ani zmínku. Ani ten malý kousek bílého papíru, na který právě zaznamenávám svoje myšlenky. Když jsem sebou ale plácla na pohovku vedle mého úplně nejoblíbenějšího člověka, přes mamčino rameno jsem na jejím notebooku zahlédla mail. Mail starý několik let. Mail odeslaný z adresy mého táty. Sevřel se mi žaludek. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co bych měla čekat. Ale začala jsem číst.

Psal tam o tom, že si mojí mamky váží. Chtěl se s ní domluvit, kdy mě může vidět. Zajímala jsem ho. Psal, že by chtěl, abych u něj zůstala přes víkend, ale že pochopí, když nebude souhlasit. Psal všechno, co jsem potřebovala číst.

Následovala vlna pláče. Ale s rozmazanou řasenkou a zarudlým obličejem, s každou slzou, která mi stekla po tváři zanechávajíc jen vlhkou cestičku a s každým vzlykem tlumeným tím nejjemnějším svetrem, jsem se cítila skvěle. Cítila jsem klid a bezpečí. A na zlomek vteřiny jsem se cítila jako tatínkova malá holčička.

Možná si teď říkáte, proč jsem tohle celé vyprávěla. Ale nebýt tohohle momentu, jen těžko bych teď psala o tom, jaké to je se cítit milovaná. A za těch pár týdnů, mezi oným dopisem a touhle prací jsem si konečně uvědomila, že i to, co zvenku vypadá nejhůř, se v naší rodině děje z lásky. I můj taťka nás opustil z lásky. A až když jsem to pochopila, mohla jsem za to být vděčná. Tentokrát doopravdy.

A tak ať jsem teď s kýmkoli z mojí rodiny, i když to třeba není vidět, ten hlas ve mně už volá jenom: "Mají Tě rádi. Tak moc a tak opravdově, jako ty je." A tenhle pocit mám v naší rodině úplně nejraději.

Ukázat Aničce ten e-mail, který byl psán v době našeho rozchodu byla jedna z nejlepších věcí, kterou jsem pro ni mohla udělat. V tu chvíli mě to samozřejmě ani nenapadlo. Čistila jsem si v počítači poštu a narazila na něj. Něco mě vedlo, abych jí to dala přečíst. Když během čtení začala plakat, hned jsem si ten nápad začala vyčítat. Spontánně jsem ji objala a dodala o jejím tátovi jen to hezký. Byla to pro mě hodně těžká chvilka, nicméně zpětně vím, že velmi důležitá. Po přečtení té slohové práci mě napadlo, že jsem to měla udělat už dávno, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala. Všechno má svůj čas a v deseti by třeba nevěděla, jak s tou informací naložit. Zkrátka opět ta ohraná pravdivá písnička, že vše se děje tak jak má a ve správnou chvíli...

Rodičové, ať už ke svému partnerovi cítíte cokoliv, ať už vám ublížil sebevíc, NIKDY o něm před svým dítětem nemluvte špatně. Vždy ho respektujte, protože část jeho, ať už se vám to líbí nebo ne, je také ve vašem dítěti. A ono to samozřejmě ví. Co chcete, aby si o sobě myslela vaše holčička nebo váš syn? Že to je mrcha jako její máma? Nebo že stojí za hovno jako jeho otec? Pokud milujete své dítě (o čemž nepochybuji), tak respektujte jeho druhého rodiče. I když to pro vás může být leckdy těžké. Přeju hodně sil a lásky.

PS: Máme za sebou okresní kolo olympiády z ČJ. Anička získala druhé místo a postupuje do kraje. Její slohovou práci číslo dvě si jedna z porotkyň ofotila s větou, že se u ní rozbrečela... To by mě teda zajímalo, o čem psala tentokrát :-D