Psaní místo antidepresiv

Jeden z mých několikaletých snů je napsat knihu. Když jsem se s tím kdysi svěřila kamarádovi, navrhl mi, abych si nejprve založila blog. Já a blog? To ne, to není nic pro mě. Co bych tam tak asi psala? A kdo by to asi tak četl? Střih. O pár let později... Ležím v posteli, téměř se nemohu hnout, nevím, co se životem. Jediné východisko zdají se být antidepresiva... Léky jsem už léta neměla. Anginu si léčím penicilinem v lednici (kdyby to jen přece nešlo vydržet - zatím vždy šlo), růžový prášek na bolest nahradil odpočinek a přijetí situace. A teď mám zobat antidepresiva?

"Ty už máš taky svůj blog?" téměř s opovržením se mě zeptala kamarádka. No, mám. Najednou to šlo. Vytvořit si své stránky a psát tam věci, které chci. Jen tak. Děti, básničky, splněné sny, inspirace, vzdělání. Ze všeho se vypsat. Tvořit. Měnit k obrazu svému. Bylo to jen pro mě. Pro léčení mojí bolavé duše. Po napsání několika článků jsem se podělila se svými nejbližšími. A líbilo se. To pro mě bylo milým překvapením.

Dnes své stránky veřejně sdílím a jsem v blogerské skupině. Mám z ní ale pocit, že tam většina lidí dává své příspěvky, ale moc se nezajímá o ty ostatní. Přiznávám se. Jsem jedna z nich. Nějak mě neberou testy rtěnek, řasenek a tělových mlík. Cestovatelský blog mám vybraný jeden, podle země, do které se chystám. Nepotřebuji teď číst jiné cestovatelské blogy, i když věřím, že na ty ještě dojde. Nechci věnovat čas čtení deníků cizích matek o tom, jaké první slůvko řeklo jejich robátko, mám své děti, případně děti mých kamarádů. Nezajímají mě ani šopaholici, neb vkus máme přece každý jiný a možnosti nákupu taktéž.

Na druhou stranu si ráda vybírám témata, která mi dávají smysl. Mezi jeden takový blog patří například Dva zelenáči, kteří mimo jiné přinášejí tipy, jak žít více bezobalově. Toto téma mi je blízké a tak se nechám ráda inspirovat. A inspirace ostatních je to, proč dnes sdílím i já. Pokud by měl jen jeden jediný článek vylepšit jen jeden jediný den jen jednomu jedinému člověku, tak to za to stojí.

Stále ale píši především sama pro sebe. I tahle slova mi mají připomenout, že ne vždy je třeba léků. Že ve většině případů se může člověk vyléčit sám. Každý si musí ale najít svoji cestu. V případě mého kolapsu to pro mě bylo psaní. Taky hraní na klavír, kytaru, tanec, malování. Pro někoho to může být jakýkoliv sport, pobyt v přírodě, přátelské sdílení, tvoření čehokoliv z čehokoli. Možností je spoustu. A pokud jsou někoho cesta antidepresiva, i to je v pořádku. Nikdo nemá právo nikoho soudit. Ani sám sebe ne.