"Quickly trip" (short trip)
"Jste si jistá, že jste tady správně?" zazní z úst pána, od kterého očekávám své letenky. Ujistím se, že mu nad hlavou svítí let do Antalye ve 4:45 hod. "Znáte své číslo letu?" pokračuje sebejistě. "Zpaměti ne," nesebejistě přiznávám. "A četla jste takové ty informace před odletem?" dál si mě vychutnává zaměstnanec letiště Václava Havla. Přihodí k tomu úšklebek, ze kterého nejsem schopná rozpoznat, jestli si ze mě dělá srandu nebo mnou pohrdá. Netrvá dlouho a zjišťuji, že bé je správně. Připadám si jako totální blbec. Jasně, že jsem četla ty instrukce. V rychlosti. Když tenhle celý výlet je tak trochu rychlej...
DEN mínus ČTYŘI
Je sobota. Honzík je v pokoji, Anička u kamarádky, Michal v Itálii. Přepadá mě touha někam odletět. Alespoň na pár dní. Beru do ruky diář a zjišťuji možnosti. Otevírám stránku Invie, zadávám parametry a hledám. O hledání bych mohla psát hodiny a hodiny, zrovna tak, jako hodiny a hodiny hledám. Zkrátím to. Nalezeno. Bez testů na jakákoliv onemocnění. S dobrými recenzemi. Cena v limitu. Termín taktéž vyhovuje. Rezervuji. "Rezervace není možná, bude váš kontaktovat náš pracovník."
Doporučení: Neztrácejte naději!
DEN mínus TŘI
Domlouvám se s dětmi, jestli by si se mnou zaletěli do Turecka. Neváhají. Jásají. Přesvědčují (což není až tak moc potřeba). Potřeba je ale zájezd potvrdit. Přes drobné peripetie, několik telefonátů s cestovkou a několik oprav smluv se nakonec zadaří. Večer mám cestovní dokumenty v mejlu.
Doporučení: Čtěte i nevyžádanou poštu!
DEN mínus DVA
Ráno cestou do práce zjišťuji v rádiu, že je koncert Imagine Dragons. Včera už jeden proběhl a dle slov posluchačky byl nezapomenutelný. "Tam bych chtěla být," prolétne mi hlavou, ale zároveň vím, že tam nebudu. Nemám lístky, jsem do večera v práci, Michal pryč a já bych si sama do Prahy netroufla a navíc to je nereálné, vždyť už za chvíli letíme na dovolenou!
O dvě hodiny později volá Michal z Itálie, jestli nechci jít s Aničkou na koncert skupiny Imagine Dragons (jeho spolucestující vlastní dva lupeny a z Itošky to do Letňan má trochu z ruky). To je synchronicita! Stačí pomyslet a lístky padají z nebe! Raduji se a zároveň odmítám, protože to se fakt nedá stihnout. O pár minut později volá Anička, že tu informaci taky dostala a že by teda jela. "Mami, buď spontánní!" A tak teda jo. Budu spontánní. V pět končím pracovní schůzku, nabírám Áňu v rádiu a míříme rovnou na letiště v Letňanech.
Po dlouhé cestě Prahou v zácpách (pořád tomu nemůžu uvěřit, že jsem dobrovolně vjela autem do centra Prahy do míst, kam se chystají tisíce lidí) nám policista města Prahy radí parking (u nákupáku Tesco), následuje půlhodinová chůze s davem fanoušků, kontrola (mladík nám nechává v batůžku banány s dovětkem, že jde o zdravý cukr a daří se nám pronést i zakázanou vodu), místečko pod tribunou a ... bylo to báječný a stálo to za to!
Doporučení: Buďte čas od času spontánní!
DEN mínus JEDNA
Po nočním příjezdu se ráno vstávat nechce. Ještě je ale potřeba jít do práce. Už naposledy! Anička zůstává doma, musí dokoupit věci, sbalit a vyzvednout mi od kurýra nový telefon, který mi donutila si před dovolenou koupit. Je pravda, že ten starý už dlouho dává vědět, že je unavený, ale pořád se nechci toho věrného starouška vzdát. Nicméně tento týden se nepřemýšlí, ale koná. A tak se mohu těšit, že baterka vydrží víc, než dvě hodiny a na fotkách rozeznám obličeje. Večer si jdu na chvíli lehnout. O půlnoci budíček.
Doporučení: Nelpěte na svých starých (téměř nefunkčních) přístrojích!
DEN PRVNÍ (nebo nultý? prostě středa, 8. června)
V jednu odjíždíme. O hodinu déle předáváme auto GoParkingu a necháme se odvést na letiště. Po vstupu do letištní haly vidím nápis Antalya, odlet 4:45 a řadu lidí čekající na odbavení kufrů. Přiřadíme se. "Jste si jistá, že jste tady správně?" zazní z úst pána, od kterého očekávám své letenky. Ujistím se, že mu nad hlavou svítí let do Antalye ve 4.45 hod. "Znáte své číslo letu?" pokračuje sebejistě. "Zpaměti ne," přiznávám nesebejistě. "A četla jste takové ty informace před odletem?" dál si mě vychutnává zaměstnanec letiště Václava Havla. Přihodí k tomu úšklebek, ze kterého nejsem schopná rozpoznat, jestli si ze mě dělá srandu nebo mnou pohrdá. Netrvá dlouho a zjišťuji, že bé je správně. Připadám si jako totální blbec. Jasně, že jsem četla ty instrukce. V rychlosti. Koho by napadlo, že ve 4:45 poletí dvě letadla do Antalye a že číslo našeho letu je zrovna to druhé. Týpek se slituje a odbaví nás, takže se nemusíme stěhovat do vedlejší fronty, která se za tu dobu ztrojnásobila.
Kontrola. Procházím rámem a ten se rozpípá. Paní důležitá si mě bere stranou, otírá štětečkem, rozebírá můj batoh a důkladně probírá kápézetku. Stala jsem se náhodnou kontrolovanou na výbušniny. Naštěstí přístroj ukazuje, že co se týče výbušnin, jsem čistá. Po dvou hodinách čekání konečně nastupujeme do letadla. Čas odletu. "Mluví k vám kapitán letadla...". Kapitán svým cestujícím letecké společnosti Smartwings sděluje, že mají nejasnosti v dokumentech dvou pasažérů, kteří zřejmě nenastoupili a proto se náš start opozdí. Hojný počet malých dětí se dává do pláče, jako by tušily, že to zpoždění bude nakonec více než dvě hodiny, neboť čekáme na povolení k letu a letový provoz je zrovna nějak hustej.
7:05 a.m., letadlo se dává do pohybu.
Ocitáme se na letišti v Antalyi a čekáme na naše zavazadla. Anička i Honzík už svůj kufr mají, můj stále nejede. Začínám mírně panikařit a chci ukrást každý červený kufr, který vidím. Anička ze mě šílí. Nakonec se jí podaří mě přesvědčit, že ten kufr se šedými kolečky opravdu není náš a já se po (dlouhé) chvíli dočkám toho pravého červeného s mými, mou dcerou pečlivě vybranými, šaty. Před letištní halou se přidáme na konec štrůdlu, který vede k budce s cedulí Blue Style. "Paní Jedličková, dva pokoje." Jak dva pokoje? Já jsem tady s dětma, chceme si to spolu hezky užít a ne být každý na svém pokoji! V podobném duchu to povím paní delegátce. "Hotel Lycus" - Paní Jedličková a pan Jedlička," stojí si za svým delegátka. Zdůrazním, že Honzík má jiné příjmení (což se mimochodem nezdálo paní na letišti v Praze a požadovala doklad o tom, že jsem jeho matka - ten jsem samozřejmě neměla... papíry, papíry, papíry... copak nevidí tu podobu? :-D). Ale zpět k pokojům. Z celého letadla jsou ubytované tři rodiny v našem hotelu. Já Jedličková a další Jedličkovi (no a samozřejmě pak ty tři ženský, co si budou ztěžovat na malý pokoj). Záhada vyřešena, dostáváme voucher na naše ubytko a usedáme do autobusu na další více než dvouhodinovou cestu.
"Máte dvoulůžkový pokoj s přistýlkou s výhledem do krajiny," informuje nás po anglicky kolem třetí hodiny recepční a ihned přidává: "Mohli byste mít rodinný pokoj s výhledem na moře." Zaraduju se, do chvíle, než připojí cenu čtyřicet euro za den, což odmítám. Po vyplnění formulářů dostáváme kartičku od pokoje se slovy, že máme rodinný pokoj s výhledem na moře, ale že by bylo fajn obdarovat ho těmi čtyřiceti eury, tentokrát jednorázový úplatek za celý pobyt. To už je pro nás přijatelné a tak jedeme výtahem do čtvrtého patra a ubytujeme se v pokoji číslo 408 s výhledem na Středozemní moře.
Doporučení: Zkontrolujte si své číslo letu!
DEN DRUHÝ AŽ ČTVRTÝ
JÍDLO: skvělý, velký výběr všeho, jen zmrzlina chybí (byla pouze jednou při tureckém večeru)
BAZÉN: dva tobogány dostačující pro naši zábavu, voda v bazénu teplá, lehátka všechna od rána zabraná
PLÁŽ: písčitá s oblázky, čistá, lehátka dobré ráno zarezervovat ručníky
MOŘE: čisté s příkrým vstupem do moře, takže se dá zaplavat, mírné vlny
PERSONÁL: přátelský a milý
TRHY: nenašli jsme
OBCHŮDKY V OKOLÍ: klasické turecké, smlouvavé
HOTELOVÉ TURECKÉ LÁZNĚ: příjemný relax, 60 euro za dvě hodiny (v ceně částečně Honzík)
HOSTÉ: Češi, Rusové, Turci, Němci
ANIMAČNÍ PROGRAMY (kterých jsme se účastnili): vodní gymnastika, večerní volba miss Lycus - soutěžila jedna turkyně a tři rusky - dle Honzíka byla jedna účastnice nadržená (rozuměj měla velký ego; Anička rozumí natržená, což vyvolává nekontrolovatelnou vnitřní masáž bránice)
NEJDRAŽŠÍ NÁKUP: parasailing (80 euro, parádní zážitek, ale nesmočili nám nohy)
HONZÍKOVO SNY: o tom, že je na záchodě a čůrá (výsledek si dovedete představit)
HONZÍKOVO HLÁŠKA: Frnda je nos, ne?
ANIČKY ÚLET: první den dala svůj WatsApp (který neměla a musela si ho následně zřídit) místnímu barmanovi, který jí pak stále psal
MOJE TRAPASY (krom těch již zmiňovaných): v restauraci Á la carte mám pocit, že musím sníst vše, co je na stole (číšník mě upozorňuje, že bude ještě hlavní chod) a poté, co se po hlavním chodu zmíní o dezertu, decentně ho upozorním, že bychom si ho dali až tak za pět minut (protože jsem fakt přervaná) a on se velmi (několikrát) omlouvá, že to bude trvat minut deset.
Doporučení: Učte se anglicky!
DEN PÁTÝ
Za dvacet euro si prodlužujeme odchod z pokoje z dvanácté na šestou hodinu, takže poslední den je klasika. Jídlo, koupání (dnes i krátká přeháňka a obr vlny), opalovačka, drinky... po večeři odcházíme k vrátnici hotelu, kde nás má ve 20:10 hod vyzvednout autobus. Čekáme tu sami. 20:19 hod volám delegátce. O pár minut později se přiřítí bus a doslova se řítí na letiště. Při první kontrole zapomínám tablet v batohu, takže se vracím rámem. Mezitím jsem si ale už vyzvedla mobil, který mám teď v kapse a tak rám znova kvílí. Naštěstí to netrvá dlouho a ocitáme se ve frontě na letenky. Tentokrát si všimneme po malé chvilce, že naše odbavení je o kousek vedle. Pak už jen odhození plných lahví vody a fanty, čekání, nástup do letadla, přistání, kufry a ...
Napadne mě, jestli se ve dveřích neobjeví Michal - jako tenkrát, když jsme přiletěly s Aničkou z Ameriky. Není tady. Nevadí. Zvládnu to odřídit ve dvě v noci sama (když jsem to zvládla před pár dny z centra Prahy, co bych to teď nezvládla z Ruzyně). Nasedáme do minibusu GoParking a v ruce se mi rozdrnčí telefon. "Kde jste?" slyším Michalovo hlas. Tak jenom přece. Frajer. Obětoval se a přijel. Bohužel čekal na jiném terminálu. U auta je dřív, než my. Zjišťuju totiž, že mé přešlapy začaly už tady. Na parkovišti.