Rekapitulace

Dnes to je přesně rok, co vznikly stránky www.le-na.cz. Je to rok, co se mi obrátil život vzhůru nohama. Nebo to bylo obráceně? Konečně se nohy postavily na zem? Je to rok, kdy si moje hlava, která tu informaci přebrala od srdce, řekla dost. Takhle dál už ne. Prostě se stalo to, co se stát mělo a s tím přišlo nové období....

Začala jsem psát 

Nejprve jako terapii sama pro sebe, pak pro přátele a nakonec veřejně. Na těchto stránkách nabízím krom perliček svých dětí 52 úvah ze života, 14 článků popisující mé splněné sny a cesty, jeden e-book o komunikaci a deset pravidel o komunikačních zabijácích.

Oslovila jsem mé oblíbené periodikum Pravý domácí časopis - jediný časopis, který jsem ochotna pravidelně číst a dokonce si ho předplatit. Setkala jsem se s redakčním týmem a vyšly mi zde dva články - o bosobotách (inspirováno článek nožičky a botičky) a o tom, že své sny si můžeme plnit kdykoliv. Začala jsem sepisovat svůj příběh a ten postupně vydávám na liter.cz.

Zdeňka Blechová v jednom rozhovoru řekla, že dříve psala jen pro ostatní lidi. Pak začala psát pro sebe a od té chvíle to fungovalo. Tím, že psala pro sebe, začalo to zajímat i lidi kolem. Vnímám to stejně . Píši pro sebe. I tuto rekapitulaci. Přesto doufám, že kousek inspirace se propije i do vás.

Splnila jsem si dětský sen

Mým snem vždy bylo umět hrát na klavír a teď se ten sen konečně zhmotňuje. Zakoupila jsem klavír, zaplatila si on-line kurz a pustila se do hraní. Poslední klavírní on-line koupě (když nepočítám vánoční koledy) byla skladba Kánon v D dur od J. Pachelbela. Učila jsem se ji tři měsíce. Při počátečním poslechu se zdálo nemožné se ji naučit. Ano, na koncert bych s tím nešla (jsem totiž děsná trémistka), ale doma si ji s chutí zahraji.

Opět jsem začala tančit

Tančím ráda nejen doma v obýváku, ale se svobodným tancem jsem se vrátila zpět do klášterní zahrady, kde je to zkrátka nejlepší. Cítím, jak moje tělo i duše potřebuje tančit, zpívat, malovat, tvořit. Cokoliv (třeba adventní kalendář). Po čem touží vaše duše?

Začala jsem více vnímat sebe a své děti

Tím, že jsem vypadla z krysího závodu, jsem získala čas a prostor pro větší naladění se na sebe a mé děti. Vidím, jak rychle rostou a chci ten čas, kdy ještě chtějí být se mnou (i když jim často stačí jen pocit, že jsem doma) využít. Začala jsem více vařit, často hrajeme deskovky, chodíme na procházky. Jsem tady pro ně vždy, když potřebují. Pociťuji, jak jsou otevřenější.

Včera jsem četla na netu článek (tedy jen část, nedočetla jsem), že matky samoživitelky teď před Vánocemi mají i tři práce, aby mohly dětem koupit dárky. Jsem nesmírně vděčná, že toto podstupovat nemusím, přestože jsem také matka samoživitelka. Bylo mi při čtení smutno (pokud to tedy byla realita, víme, co média vše umí vykonstruovat, když potřebují téma na článek). Opravdu jsou ale dárky důležitější, než čas strávený s vlastními dětmi? Co je pro ně větší dárek? Mobil a lego pod stromečkem s uhoněnou, unavenou maminkou nebo jen nějaká drobnost a usměvavá maminka? Kde ty děti jsou, když mamka má tři práce? Ale to je jiné téma, to by bylo na další článek...

Začala jsem se mít více ráda

Ze začátku bylo těžké, dovolit si "jen tak" třeba odpočívat. Nejsme na to zvyklí. Nebo tedy alespoň já ne. Obzvláště, když jste z rodiny nastavení, že je potřeba stále něco dělat. Častá věta při telefonickém rozhovoru s mojí mamkou zní "Co děláš?". Naposledy jsem odpověděla: "Nic". Mamka mě svým telefonátem přistihla na gauči, když jsem zrovna z okna pozorovala ptáčky na stromě. Rozloučení bylo větou "Tak jdi něco dělat." :). No dobře, nakonec jsem vstala a šla jsem uvařit, dokonce i upéct. Ale bylo to až ve chvíli, kdy jsem chtěla. Zkrátka už se snažím naladit na své pocity a dělat věci které chci nebo ve chvíli, kdy chci. Samozřejmě, že to nejde pořád. Jsou i povinnosti. Jenže i z těch povinností se dají udělat radosti. Tak to zkouším. A velmi často se daří. Připojte se ;)

Love Kove

Vyměnila jsem vzdělávání vedené státem za vzdělávání vedené lidmi, kteří chtějí předat dětem nejen informace, ale především správné postoje a hodnoty. Děkuji tímto všem průvodcům a zakladatelům komunitní školy Koventinka za to, že se můj syn může vzdělávat v bezpečném a respektujícím prostředí, kde jsou potřeby na prvním místě. Děkuji, že toho mohu být součástí.

Začala jsem žít více v realitě a přítomnosti

Odešla jsem ze sociálních sítích, protože jsem se jimi nechala pohlcovat. Skutečný svět a skuteční přátelé mi jsou bližší. Pochopila jsem, že i ta realita, celý tenhle projevený svět, je jedna velká iluze. Žijeme v dualitě a tak to je. Ale být nemusí. Pokud se uvnitřňujeme, vše plyne samo. To je rovnováha a harmonie, jak by řekla Marcelka z hor. A to je cesta, po které chci pokračovat dál.

P.S. 

Taky jsem spoustu věcí nezačala. Stále neumím anglicky, stále jsem nezačala natáčet podcasty, jak jsem měla s mojí dcerou v plánu (zklamala technika, ale pak zklamala i vůle a chuť), stále jsem nezačala více sportovat, stále ještě občas řeknu o někom nebo někomu něco, co mě pak mrzí.

Stále jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Stejně jako vy ...