Rovnováha v dualitě?

Nádech a výdech. Den a noc. Světlo a tma. Radost a smutek. Bohatství a chudoba. Zdraví a nemoc. Ticho a hluk. Teplo a zima. Mír a válka. Plný a prázdný. Smích a pláč. Pravda a lež. Cítím se dobře. Cítím se špatně... Bez jednoho neexistuje to druhé... 

Žijeme v duálním světě a princip chce vše vychýlené uvádět do rovnováhy. Často, když se mi daří a mám z něčeho radost, už dopředu se bojím, co přijde. Mám s tím totiž bohaté zkušenosti. Po úspěchu následuje neúspěch, aby ho pak zase vystřídal úspěch. Stejně jako po dni následuje černá noc, abychom se mohli probudit zpět do bílého dne. Když jsem učila žáky goniometrické funkce, přirovnávala jsem grafy funkcí sinus a cosinus k životu. 

Život je jako sinusoida. Jednou jsi nahoře, jednou dole. 

Jede to ve vlnách. Klesáme ke dnu, abychom se mohli odrazit a znova vystoupat vzhůru. Na vrcholu si chviličku pobudeme, abychom zas pozvolna nebo rovnou šupem sjeli dolů. Je to ale nutné?

Čím více vychylujeme jeden konec houpačky, tím více se vychyluje konec druhý. Na opačnou stranu. Pokud má někdo ohromné množství peněz, musí být někdo jiný, kdo ty peníze nemá. Čím více bojujeme za mír (už to slovo bojujeme je ve vztahu k míru zvláštní), tím více se válčí. Pokud mám já skvělou náladu, kamarádka ji má pod psa. Za pár dní si to solidárně vyměníme. Proč nemohou být všichni zdraví? Proč nemohou být všichni radostní? Proč nemohou být všichni upřímní? Proč nevydrží pangejty čisté po tom, co je dobrovolníci uklidí? Protože je potřeba rovnováhy, vyrovnání. 

Není to tak dávno, co jsem zaznamenala, že se všude mluví, píše a provozuje veganství. Nic proti tomuto výživovému směru nemám. Naopak. Myslím si, že je fajn nezatěžovat přírodu chováním tak velkého počtu dobytka. Že zvířata mají právo na důstojný život i smrt. A možná je pouze rostlinná strava pro naše tělo opravdu to nejlepší. Nevím. Přiznávám, že jsem všežravec, i když maso moc nemusím a jím ho ve velmi omezeném množství.

Ale zpět k rovnováze. V současnosti se roztrhl pytel s Low Carb (nízkosacharidovou) stravou, kde se zcela nebo velmi omezují sacharidy (i ty, které jsou obsaženy v rostlinné stravě jako je rýže, těstoviny, mouka, ovoce... ) a oproti běžnému stravování se navyšují tuky, mezi které patří i živočišné výrobky jako máslo, sádlo, tučné ryby, vepřové nebo mléčné výrobky. Ani proti tomuto směru nic nemám. Spoustě lidí, včetně mých přátel, pomohl tento způsob stravování při různých onemocněních a navíc si tak upravili váhu. Jen dumám nad tím, proč je to populární právě teď, když už je podle dostupných údajů Low Carb známá 50 let? Nebo až teď přišla jen do mého zorného pole? Aby vyvážila zorné pole zaměřené na veganství? 

Anebo princip zase vyrovnává... Veganů už je tu hodně, teď je třeba přidat těch, co jedou hlavně na živočišné stravě?

Minimalismus. Zero Waste. Internet tím přetéká. A opět tvrdím, je to dobře. Sama jsem zastáncem. Ale zase s rozumem. Když se na jedné straně všeho zbavíme, na straně druhé se to stejně bude hromadit. Inspiroval mě článek Minimalismem proti zero waste?, kde se "zelenáč" zamýšlí nad tím, jestli vyhodit oblečení, když ho má dostatek. Jestli být zastáncem minimalismu a minimalizovat šatník, nebo má vyhrát souboj Zero Waste a nic zbytečně nevyhazovat. A opět mě napadla ta rovnováha. Já sama mám oblečení tolik, že i když měsíc nežehlím, mám stále co nosit (pravda, nežehlím úplně vše :-)). Často dělám čistku. Ale hnát to do extrémů? Nechat si jen dvě trička? A co když to jedno tričko někde omylem ztratím, roztrhám, poleju savem, zapomenu? Půjdu koupit nové? Prospěji tím planetě?

Jak tedy najít tu rovnováhu? Život bude pořád jako na houpačce, nahoru, dolů. Princip bude stále vyrovnávat, ať se nám to líbí, nebo ne. My toho ale nemusíme být součástí. Můžeme z té houpačky vystoupit. Najít rovnováhu sami v sobě. Nechat věci, ať se dějí, bez toho, aniž by se nás to dotýkalo. Jen to pozorovat. Tam venku i uvnitř. 

Zní to šíleně, že? Pro někoho to je šílený, pro někoho to je vysvobození. Lidé, kteří to žijí, ti vědí. Vědí, jak chutná neutralita. A není to žádná nuda. Já v tom stavu bohužel ještě permanentně neumím být. Stále mě něco dokáže rozhodit, naletím na myšlenku, ztotožním se s ní, i když mi nic dobrého nepřináší. Několikrát jsem ale ten stav "jednoty" ochutnala. A proto tomu věřím. 

Nebylo to ani dobrý, ani špatný. Prostě to bylo. A já byla tím. 

POZN: Na cestě ven z duality mohou být nápomocny audionahrávky Marcelky z hor.