Staycation

Venku je nesnesitelné vedro. Blížíme se k budově, dá-li se to tak vůbec nazvat, která trčí osamocena uprostřed dlážděné plochy. Velká díra a v ní schody kamsi dolů. Připomíná to podchod, ve kterém nikdy nevím, co mě tam může potkat. Pocity jsou podobné. Alespoň že je tady chládek. Před námi se zjevují dveře, které nejdou otevřít. Tedy, mně nejdou otevřít. Přítel napíná své nově vybudované svaly a dveře se otevírají. Pár kroků a je tu další překážka. Tentokrát mříže. Začíná jít do tuhého. Na ty jsou i svaly mého přítele krátké. To on ale už dávno ví a proto místo násilí používá zvonek. Jsme vpuštěni.

Vcházíme do prostoru střelnice. Dva týpkové za pultem vypadají jak z kriminálního seriálu. Všude kolem zbraně, náboje, ve vzduchu visí strach a respekt. "Paní má zbroják?" zní první otázka od Karlose, toho menšího s bradkou. "Už jste někdy střílela?" sype na mě vzápětí otázku druhou. Po odpovědi "ne" a "ano" přichází otázka nejzásadnější: "Tak kterou zbraň dáme?" Jak kterou? Prostě mi dej nějakou pistoli, kterou zvládnu, honí se mi v hlavě. Ano, už jsem střílela. Od malička ze vzduchovky na zahradě, vzápětí na pouti a jednou mě vzal brácha střílet ze své vlastní pistole. Ale že bych si po těch letech pamatovala, jak se to správně drží, natož typ, tak takový Einstein zase nejsem. "Něco lehkýho," sotva špitnu. V těch šatech s kabelčičkou si tady připadám dost nemístně. "Čím lehčí, tím víc strhává," dostávám první lekci střelby. Naštěstí mě zachraňuje přítel a zkušeně vybírá zbraň, která by mi mohla sednout.

"Nestřílet!" zazní od Karlose, když vcházíme do prostoru, kde už jde vážně do tuhého. Střelec odloží zbraň, my si bereme sluchátka, brýle a se dvěma zbraněmi a krabičkami plných nábojů odcházíme do svého boxíku. Dveře se zavřely, Karlos odešel, střelec vystřelil, já ucukla. Přestože už mám na uších sluchátka, rána se ozvala tak veliká, že mi zaduněla po celém těle. Já chci pryč! Já tady nebudu! Polil mě šílený pot, přestože tady v podzemí bylo klima značně mírnější, než tam venku na povrchu. Hlavně klid, slyším se uklidňovat sama sebe. 

Přítel mi ukazuje, jak se zbraní správně manipulovat. Připadám si strašně neohrabaně, ruce se mi klepou. Mohl by to udělat za mě, ale nechává mě v tom. "Teď ty." Ok, jdeme na to. S velkou námahou strkám do zásobníku čezety jeden náboj za druhým. Zastrčit, natáhnout, správně zbraň uchopit, abych měla jistotu, mírně pokrčit ruce, hlavně nedávat prst na spoušť. Tak. Zdá se, že se příprava zdařila. Mířím, spoušť, rána. Cosi nepopsatelného projelo celým mým tělem. Je to síla. Představuji si, že jediná rána může zabít člověka. Dělá se mi z toho zle, cítím obrovský respekt. Čeká mě další výstřel. Soustřeď se, sakra, soustřeď se. Zažívám pocit dokonalé přítomnosti. Bum. Desítka. No vida, ono to nebude zas tak zlé...

Ve střelbě se střídáme s přítelem, který má klasický revolver 357 Magnum a jeho rány jsou ještě mnohem mohutnější, než ty moje. U zdi si všímám bedny s nápisem "Pouze terče - jednou přeložit, dvakrát už je moc :-)". Střelec od vedle přichází a svůj nastřílený terč pro jistotu překládá čtyřikrát. To neumí číst? Běží mi hlavou a vzápětí mě přepadne divnej pocit, že ty dva borci, co nás sem pouštěli si budou myslet, že jsem to udělala já! Blbá blondýna, chce se mi napsat, ale vlasy na blond nemám. Nicméně v jejich pohledu cítím něco jako blbá ženská, to stačí. Mám touhu ten terč vzít a uložit do odpadkové bedny správně, aby podezření nepadlo na mě. Nakonec to neudělám. Směju se sama sobě. Vždyť mi to může být úplně u pr.... Svůj terč překládám na půl podle pokynů a dříme ve mně velká chuť ukázat to okýnkem těm dvěma na důkaz toho, že ženské plemeno je často chápavější, než to mužské.

Řada je opět na mě. Zbraň beru zkušeně do rukou, měním terč z klasického kruhu na postavu a střílím do ní. Zásah za zásahem, některý do břicha, jiný do hlavy. Baví mě to. Ta soustředěnost, ten výsledek, ta vážnost a hra zároveň. Padesát nábojů je brzy pryč. Jsem spokojená. Jsem spokojená se svým výsledkem. Jsem ráda, že umím obsluhovat zbraň. Jsem vděčná, že ji nemusím používat.

Děkuji za možnost si to vyzkoušet. Byl to jeden ze skvělých zážitků naší letošní staycation (rozuměj dovolená z domova ;).  

P.S. Následovala prohlídka Plzeňského Prazdroje, wellness, večeře a kino - proto ty šatičky a kabelčička :-D.