Teď už jsem šťastnej

To, co mi leží v hlavě a chci si to sem odložit, se týká mého puberťáka. Přemýšlím nad tím, jak moc mohu poodkrývat jeho soukromí, myšlenky a vhledy, abych si při tom zachovala jeho důvěru, která je pro mě nesmírně důležitá... 

A tak jen naznačím, abych nezapomněla na ten okamžik, kdy jsem se po dlouhé době cítila opravdu šťastná. A kdy jsem cítila, že je šťastný on. Jako by z něho spadl obrovskej kámen... Nepůjdu do podrobností, jen naznačím, že potřeboval být ujištěný, že nikdy nebude na své starosti sám. A že tady pro něho vždycky budu. Vždycky znamená i v době, kdy už nebude v provozu moje tělo. To jeho objetí, úleva a radost v očích...

Sítě zaplavily komentáře o minisérii Adolescent. Nechala jsem se nachytat a taky na to koukla. No, přiznám se, že poslední díl jsem probrečela. Bylo to silný už jen proto, že rodina měla přibližně stejně staré děti jako já. Samozřejmě jsem znova začala sama v sobě provádět hloubkovou inspekci, jak si v rodičovství stojím. A samozřejmě, že jsem objevila několik pochybení, které bych dnes udělala jinak. Ale netřeba se obviňovat. Všichni děláme to nejlepší, co v danou chvíli umíme, na co stačíme. A to, že mám se svými dětmi otevřený vztah založený na důvěře, je pro mě signálem, že se daří. Jo, jsou na počítači a mobilech víc, než bych si přála. Jo, někdy musím opakovat, že je potřeba vynést odpadky. Ale ta důvěra, ta je za mě zásadní. To, že ví, že se mohou svěřit s každým problémem, přešlapem a nikdo je neodsoudí. To, že tady jsem a vždycky budu k dispozici s otevřenou náručí a přijetím. To chci, aby moje děti věděly...

A jak nejlépe vychovávat? Jít vlastním příkladem. Když slyším paní, jak křičí na své děti, aby nekřičely na jiné děti, tak se vždy jen pousměju. Děti nasávají jako houby. Od těch nejbližších. Když to není rodina, jsou to kamarádi. Buďme tedy těmi, na koho se mohou spolehnout, od koho se mohou učit. A snažme se s nimi mluvit tak, jak chceme, aby mluvily oni s námi nebo s ostatními lidmi. A chovejme se k sobě i ostatním laskavě, ať vědí, že i oni se k sobě a ostatním mají chovat s láskou. Nebuďme k sobě příliš kritičtí, ať se ani oni netrýzní za každou nepovedenou věc a nemají od sebe přehnaná očekávání. Omezujme pobyt na sociálních sítích, odkládejme včas telefony a notebooky, ať vidí, že lze kvalitně žít i bez toho. A přijímejme sebe i je s bezpodmínečnou láskou. A třeba díky tomu ušetříme čas a peníze za terapeuty a místo sezení můžeme vyrazit na společný výlet :)

Jsem vděčná máma. Tohle jsem si sem chtěla odložit.