Ty nevděčná mrcho!

Nevím už z jakého filmu nebo knihy si pamatuji tuhle hlášku, ale zrovna teď se mi vloudila mezi ostatní myšlenky. Přemítám si totiž o vděčnosti. Přemítám si o ní už několik let a proto mě překvapilo, že jsou stále lidé, kteří s touto kráskou nejen nepracují, ale dokonce ji ani neznají...

"Co to ale je vděčnost? Za co bych mohla být vděčná? Psát si to každý den? To nedám! Jo, jsem vděčná za své děti, ale co dál?" Tyhle otázky se mohou zrodit i ve vaší hlavě. Co to vlastně ta vděčnost je? Pro odpověď na tuto otázku jsem šla za svojí dcerou. Zajímalo mě, jak to vnímá dospívající jedinec ve svých skoro třinácti letech. Odpověď zněla jasně (a velmi jednoduše): "být za něco rád". A tak jsem se zeptala jí i sama sebe, za co jsme dnes byly rády...

Za co jsem dnes vděčná? Chtěla jsem po sobě tři věci. Tak třeba, že mě auto dovezlo v pořádku domů (měla jsem ho totiž půjčené a připadala jsem si, jako když řídím autobus, takže vedle vděčnosti také ocenění mých řidičských schopností). Pak jsem  taky ráda za to, že jsem viděla mojí dceru se od srdce smát. A třetí vděčnost je za teplo u nás doma (po návštěvě mé kamarádky, kde mi byla v devatenácti stupních zima). Tak tři věci odbyté. Jenže najednou se začaly vynořovat další a další vděčnosti. Úplně spontánně, už jsem je po sobě nechtěla. Ohromný vodopád věcí a zážitků za které jsem dnes ráda.

Ale proč to vůbec píšu? Přivedla mě k tomu jedna paní, která řeší problém se svojí pubertální dcerou. Nevím, co ji to napadlo, ale začala o tom problému psát mně. A nevím, co to napadlo mě, nicméně jsem cítila potřebu pomoci. Nezištně. Po pár zprávách jsem vyčuchala, kde je asi zakopaný pes. Dceruška (stejně tak jako její maminka) potřebuje zvednout sebevědomí. Potřebuje se mít více ráda. "Ale jak?" znějí zoufalá slova maminky, která s tím zakopaným psem naprosto souhlasí. A tak radím to, co kdysi na začátku mé cesty za větším sebevědomím, lásky sama k sobě a vůbec lepšího prožívání tohoto složitého světa, pomohlo mně.

Je to už spousta let, kdy jsem dostala radu od svého kamaráda a pokud to Petře čteš, tak ti tímto děkuji. Rada byla prostá: "Oceňuj se a piš si deník vděčností." A ještě lépe - každý den mi ty své radosti posílej, ať máš závazek. A tak radím této ženě v nouzi, ať se každý den alespoň za tři věci ocení a každý den ať nalezne alespoň tři věci, za které je vděčná. 

A je to venku. Takhle to celé vzniklo. A moje dobrá kamarádka (která má doma zimu :-)) se mě hned ptá, jestli to dělám pro tu cizí paní zdarma a já se zamýšlím. Přichází mi odpověď z hlubin, že díky ní si to připomenu i já. Že opakování je matka moudrosti a i když jsem plná mouder, je potřeba je čas od času oprášit a vynést na světlo boží. Nejen o nich vědět, ale aplikovat je v každodenním životě.

A tak oprašuji, aplikuji a vynáším i SEM - Tobě, kdo ještě nevíš anebo jsi už zapomněl. 

Vzpomeň, připomeň, nauč se, že je dobré, místo věčného stěžování si, zastavit se a říci si, za co vše můžeme být dnes vděční. A pokud chceme mít rádi sami sebe (a to je základ všeho, takže chtějte), tak je fajn zvyšovat si své vlastní zdravé sebeVĚDOMÍ. Klidně hezky pomaloučku, polehoučku, krůček po krůčku, svým tempem. Ale stále.

Oceňujte se (a své blízké i vzdálené), buďte vděční, neb všichni máme tisíce věcí, za které vděčni být můžeme. 

A co ta mrcha nevděčná? Začala jsem googlit a vyskočila na mě stránka liter.cz. Prostor, kam můžete (a i já můžu!) psát své povídky, úvahy...

Z toho vyplývá, že bližší informace vám o nevděčné mrše nenapíšu, nicméně si díky ní připisuji další vděčnost za náhodné objevení webu, na který už vkládám první kapitolu mé vznikající knihy. I když... na náhody už dávno nevěřím. A proto...

Děkuji, děkuji, děkuji.