Umíš přijímat pochvalu?
"Tahle černá mikina Ti sluší!" říkám v autě svému synovci a odpovědí mi je okamžité "Já vím." Mám z toho radost. Mladá generace už umí přijímat pochvaly. Na rozdíl od nás, od té starší...
Včera ráno jsem poslouchala mnicha, který mluvil o umění přijímat pochvaly. Dokonce zmiňoval souvislost mezi depresemi a neschopností pochvaly přijímat. Dává mi to smysl... Pokud nás někdo kritizuje, okamžitě si kritiku bereme k srdci, někdy až moc (minimálně to je můj případ). Když nás ale někdo pochválí, jaká je naše reakce? Nesnižujeme to, co slyšíme? Jak se cítíme, když nám někdo říká, že jsme dobří, něco se nám povedlo nebo nám to sluší? (Na toto téma jsem se již zamýšlela v článku Není zač. Nebo je?) Naše ego možná na chviličku povyroste, ale náš vnitřní kritik ihned spustí: "Nono, jen se tak nenaparuj, zas tak dobrá nejsi, to zvládne každý, nebuď zbytečně pyšná..." A tak místo přijetí pochvaly (nebo tomu říkejme ocenění, protože jak víme "pochvaly a tresty" moc prospěšné nejsou) nastane zlehčení ve formě "To nic není, to by udělal každý...", případně nemístný pocit.
Je to asi tím, v jakém prostředí jsme vyrůstali. Každý máme ten svůj prvopočátek uložený někde jinde. Já si vybavuju, jak jsem na základce přišla do školy v novém svetru (on teda nebyl úplně nový, byl z německého blešáku :-)) a spolužáci mi ho pochválili. A já z toho měla velkou radost a cítila jsem se skvěle (takových chvil na základce bohužel nebylo mnoho). Odhaduju, že mi bylo tak dvanáct let. Po vyučování, při odchodu ze třídy, mi paní učitelka před všemi ostatními řekla: "Ty si o sobě myslíš, že jsi důležitá, když máš nový svetr, viď?" Bum. Rána od autority. Jedna věta a moje radost a důležitost byla tatam. Od té doby se snažím moc nevyčnívat, abych náhodou nepůsobila jako "nafrněná".
V umění přijímat ocenění nebo pochvalu vidím souvislost s vnímáním vlastní sebehodnoty. Pokud máme dobře nastavenou hodnotu sebe sama, máme se dostatečně rádi, tak jsme schopni s lehkostí přijímat milé zprávy na naši osobu. Jenže když tomu tak není a my každé ocenění nebo pochvalu shodíme, tak proč by měli ostatní chuť nám dávat najevo, že jsme dobří, když vidí naši neadekvátní reakci? Důsledkem může být, že pochval nebo ocenění bude ubývat a my uslyšíme jen samou kritiku, protože té naše vnímání otevřené bude. Jak se ale potom budeme cítit? Většina z nás asi mizerně a výjimkou nemusí být ani již zmíněné deprese.
Bohužel tohle často vnímám ve svém okolí a výjimkou není ani moje mamka. Ona je velmi starostlivá (někdy až moc :-)) a skvěle vaří. Když jí jídlo pochválíme, tak to moc neumí přijmout a někdy má dokonce tendenci to shazovat. Přitom by stačilo říct "děkuju" a mít dobrý pocit z toho, že ostatním chutná. A to samozřejmě není jen jídlo. Jenomže já jí to nevyčítám. Tenhle vzorec jsem si převzala a učím se ho vidět a měnit. Celý život se učíme. A já si teď uvědomuju, že přijímání pochvaly/ocenění je další z lekcí.
Možná znáte hru Samaja. Pokud ne, tak ji vřele doporučuji. Najdete v ní otázky typu "co dobře umíš, jaké věci se Ti na sobě líbí" apod. Hrajeme ji s dětmi, aby pro ně bylo přirozené mluvit a přemýšlet o sobě, poznávat své silné ale i slabší stránky. Když jsem poprvé měla vyjmenovat, co se mi na sobě líbí, museli mi ostatní pomáhat. Mně to prostě nešlo najít. A když už jsem to konečně našla, tak mi to nešlo vyslovit. Ono to zní jako banalita, ale je to kurva těžký sám sebe ocenit a myslet to vážně. A tím bych tuhle krátkou úvahu chtěla ukončit. Je důležité umět přijímat pochvaly a ocenění od ostatních, ale ještě jako důležitější vnímám umět si to poskytnout sám sobě. Autenticky, pravdivě, bez blbých pocitů. A pomáhat tím budovat zdravé sebevědomí. Abychom si byli skutečně každý sám sebe vědom.