Úsměv, prosím!

"Mami, mně se zdá, že nejsi šťastná." Když tuhle větu Honzík vysloví, ihned se začnu ptát. Jeho (Proč si to myslíš?) i sebe (Opravdu nejsem šťastná? Nebo jen ještě nepozná "pouhé" pms?). On v tom má vždy jasno... "Protože se nesměješ..."

Děti milují, když se jejich rodiče smějí. Milují, když jsou jejich rodiče šťastní. Milují ten pocit, že je vše v pořádku. Já jsem taky šťastná, když vidím své rodiče se smát. Samozřejmě i své děti. Partnera. Děti ve škole. Kolegy. Kamarády... A tak mě to vede k zamyšlení, proč se tak málo smějeme?

Já vím... covid, válka, energie, neshody, únava... ale úsměvu se daří i v nemoci. Smát se můžeme, i když se vedle střílí nebo se tam staví na hlavu. Zasmát se lze i tý šaškárně s předraženou elektrickou energií a plynem. Místo hádky se můžeme společně řehtat. A co je lepší na únavu, než dát koutky úst nahoru?

Máme doma takový rituál. Každý večer před spaním si říkáme, co nám ten den udělalo radost. Jasně vedou situace, kdy se společně (nebo i každý zvlášť) smějeme. A nemusíme být vyloženě šťastný. Smějeme se klidně blbinám. Smích je lék a jak říká jeden slogan, úsměv sluší každému. A to je teda fakt. Užíváte si víc pohled na usměvavého člověka nebo na toho, co se neustále mračí? Do jaké skupinky byste šoupli sebe?

Ještě nutno dodat, že je hodně užitečný umět se zasmát sám sobě. Zároveň teda přiznávám, že tady mám ještě mezery. Někdy se fakt beru moc vážně. Naštěstí mám svého velkého učitele, který v takovou chvíli přijde s myšlenkou: "Mami, mně se zdá, že nejsi šťastná."

A to je celý. Teď už je to na vás. Úsměv, prosím!

A pokud to pořád nejde, tak si aspoň zazpívejte! :-D

PS: Tohle píšu ve své fázi pms a potutelně se u toho usmívám :-)