Úvod do probuzení aneb setkání s Jirkou Charvátem

Tenhle víkend si dávám za odměnu. Každý rok bychom si měli dopřát být chvíli sami se sebou. Loni jsem se týden prožívala ve tmě, letos si mě zavolal víkendový workshop s Jirkou Charvátem pod názvem "Jak se stát nikým aneb Úvod do Probuzení". Jirku znám dlouho jako stand-up komika. Četla jsem jeho knihu Escape i sbírku básní. Přes obrazovku jsem s ním meditovala i poslouchala "chytrý řeči alá Marcelka". Zkrátka tenhle týpek, který vykouřil žábu a díky tomu zjistil, že neexistuje, mě baví. Je na čase poznat ho osobně…

Do Turkovic jsem přijela jako první. Dala jsem si hodinu a půl k dobru, neb páteční cesta přes dálnici nikdy nevěstí nic dobrého. Půlhodinku spolkla očekávaná zácpa, další hodinku mám k dobru. Parkuju před vraty, které mi po chvíli otevírá Terka – holka, která se bude starat o blaho našich žaludků. Zatím netuším, že tyhle vrata tady budou moje téma…

Rozkoukávám se po domě a zahradě. Najíždějí další účastníci. Mezi nima i Jirka. Vítáme se a já jsem překvapená, jak je Jirka tváří v tvář drobnej. Teda, ne že by byl úplně malej, ale moje představy byly zkreslený. Jirka mi ukazuje můj třílůžák v horním patře. Po rychlém zabydlení mířím ven přes společenskou místnost, kde na mě z poličky volá kniha Dvě slova jako klíč od Josefa Formánka. Beru knížku a bosky mizím v krásné rozlehlé zahradě. 

Začínáme v šest. S dekama se ukládáme na trávu. Počasí nám přeje. Na flipchartu se na nás usmívá pět návodných otázek, které nás mají rozmluvit. Jsme tu dvě ženy (třetí dorazí zítra) a pět mužů všeho druhu. Po hodinové seznamce je nachystaná večeře. Na jídlo jsem se extra těšila, neb je prý skvostné. Recenze nelhaly, všichni si pochutnáváme na rýži s restovanou zeleninou a batátovým pyré (nebo tak nějak to bylo). Jsme velmi tichá, pokročilá a náročná skupinka :)

Po večeři se přemisťujeme do velké místnosti, usedáme a Jirka spouští monolog. Nemůžu se moc soustředit, cítím nějakou barvu. Po chvíli diskutování o tom, jak každý vnímáme rozdílně mi to nedá a ptám se, jestli jsem jediná, kdo to cítí. Jestli mé vnímání je výjimečné. Vnímání výjimečné není, cítí to skoro všichni, ale očividně jsem výjimečná tím, že jenom mně to vadí (začíná mě z toho bolet hlava). Naštěstí mají Jirka i ostatní spoluúčinkující se mnou soucit a tak se přemisťujeme z bývalého bazénu do společenské místnosti v patře. Je mi tady mnohem příjemněji, atmosféra je komornější a nic nerozptyluje moje čichové buňky. Zato zrak a sluch rozptylují ukázky, které dokazují, jak odlišné vnímání máme. Vidíme jiné barvy, slyšíme jiné zvuky. Ze stejného obrazu, ze stejné nahrávky. Začínám mít větší pochopení pro "barvoslepé muže".

Po "oficiální přednášce" si ještě přátelsky povídáme. Kolem půlnoci zalézám do postele a okamžitě usínám, abych se ráno opět jako první vzbudila. Jsem prostě jednička. Zatím. Oblékám běžecké oblečení a žádám Terezku, která začíná kouzlit v kuchyni, aby mě vypustila ven. Dostávám ovladač od vrat i s instrukcemi. Ruka si bere ovladač silným stiskem a tak se zničehonič začínají otevírat vrata od garáže, čímž se ozývá hroznej kravál. Začínám panikařit. Mačkám čudlík, který naštěstí vrata zpět zavírá. Zasoustředím se a vědomě mačkám správný levý horní a venkovní vrata mě propouštějí ven. Slunce svítí, Turkovice ještě spí a já si běhám mezi honosnýma vilkama. Bazény, vzorně střižené trávníčky, krásné výhledy. Sama sobě kladu otázku, jestli bych takhle chtěla žít... 

Po návratu dělám chvíli společnost Terce, od které se dozvídám, že dům nechal kdysi postavit bohatej rusák pro svoji ženu a dceru. Ty nebohé ženy se ale v té malé vesničce nudily a tak si šel dům svojí cestou, až došel do této fáze, kdy se zde pořádají různé víkendové akce. Po společném pokecu mířím do sprchy. To je výhoda brzkého vstávání, neb na všechny účastníky tady jsou jen dvě koupelny a tři toalety, z nichž dvě v těch koupelnách (pro jednu ruskou rodinu tak akorát, pro kapacitu patnácti lidí nic moc). 

Snídáme v devět. Pro každého je přichystaný dezert – pařížský krém s jahodami. Ten si i s kávou (která se tady platí, což mě vzhledem k ceně pobytu nemile překvapuje), půjčenou knihou a dekou odnáším do zahrady. Chvíli koukám do nebe. Pozoruju svítící flek. Nehejbe se. Na hvězdy je už moc světla. Letadlo to není. Prostě můj svítící flek. Moje hvězda, která za chvíli zmizí. Je mi krásně. Slunce, stromy, vítr, dezert, kafe, knížka, flek... prostor, ve kterém se vše samo odehrává...

Desátá hodina odbyla, pomalu pokračujeme v krasojízdě. Po společné meditaci rozebíráme různé druhy Já… tohle téma už znám od Jirky z videa, ale opakování je matka moudrosti… Po obědě (opět si chuťové buňky přišly na své) jdeme na vědomou procházku s cílem nakrmit muflony. Nasávám atmosféru Ladova kraje. Následuje dokazování si, že nemáme svobodnou vůli (ani tahle informace pro mě není nová… vím, že je těžký tomu uvěřit, ale fakt ji nemáme!!) a pak už se přemisťujeme ze zahrady do meditárny, kde na nás čeká Honza, který nás bude rozdýchávat. 

Ulehám k otevřeným dveřím, abych dýchala čerstvý vzduch místo (prý měsíc starého) nátěru. Dostáváme instrukce, rozjíždí se hudba a my začínáme s wim-hof dýchací metodou. Po chvíli cítím mravenčení v rukách i nohou. Výdech – zádrž a nekonečný prostor… Dýchánek graduje a já nejsem schopná se soustředit na nic jinýho, než na čůrání. Otevírám oči, opatrně vstávám a rychle běžím k záchodu. Obsazeno. Asi nejsem jediná, kdo má malej močák. Druhej hajzlík je naštěstí volnej. Vracím se zpět a v sále hraje moje oblíbená skladba. Nutí mě to do tance. Přestože všichni leží a dýchají podle instrukcí, já se zavřenýma očima tančím. Na závěr ještě ulehám a nechávám se unášet hudbou i emocema. Pláču. Cítím se podobně, jako když jsem se "probouzela ze tmy". Láska.

Po večeři, kdy mě Terka učí jíst hůlkama, pokračujeme zase ve společenské místnosti. Jirka nám pouští video "se žábou" a popisuje, co se v něm během tripu odehrávalo. Čumím s otevřenou hubou. Mozek mi vysílá signál, že tohle není nic pro mě. Pokračujeme v různorodé diskuzi do pozdní noci. Odcházím spát do zimní zahrady na místo bývalé vířivky. Nade mnou svítí hvězdy. Dlouho je ale nevidím. S velkou vděčností (za celý svůj život) únavou usínám. V noci se mi vybíjí mobil a zastavují hodinky. Čas přestává existovat. Alespoň pro teď.

Ráno se mi nechce. Přemlouvám se. Vůle vítězí nad leností. Terka mi dává ovladač se slovy "a neotvírej zase tu garáž". Se studem vysvětluju, že to nebyl záměr a dávám si záležet, jak ovladač chytnu. Horní levej, horní levej, horní levej, nervózně si opakuju, abych to nespletla a mačkám... dolní levej. Vrata od garáže vyjíždějí. Hanbou se propadám a rychle mačkám znova dolní levej. Zastavily se. Ještě jednou. Zajíždějí. Uff. Aspoň že tak. Na druhý pokus otevírám správná vrata, ale z běhání žádný požitek nemám. Měním ho za chůzi a celou cestu přemýšlím nad svým sebemrskačstvím. Naskakují myšlenky, co si o mně druzí asi myslí? Proč jsem tak nešikovná? (Opravdu jsem? Opravdu to mohu ovlivnit?) Cloumají se mnou blbý pocity, uvědomuju si je a na radu jednoho člena posádky si říkám "ať si to dělá, co chce". Pozoruju myšlenky a vnímám, že nic z toho, co se mi děje, co prožívám ovlivnit nemůžu. Jenom uvidět, přijmout a ono to zmizí. A ono to opravdu mizí. Vracím se do kuchyně a sypu si popel na hlavu. Pořád mám v sobě trochu strach, co si ta Terka pomyslí. A přitom mi to může být úplně u prdele! Ať si myslí, co chce! A jak to dopadlo? Terka mi nabízí, že se do tý garáže můžu jít podívat, když ji chci tak vidět a společně se tomu smějeme. Kdybyste náhodou ještě nevědli… smích je jeden z nejlepších léků. Na cokoliv.

Před námi je poslední snídaně a posledních pár hodin strávených v Jirkovo přítomnosti. Dáváme si pár improvizačních her. Každá chyba je odměněna potleskem, aby bylo jasný, že chyba je normální, dokonce žádaná. V duchu si tleskám za můj souboj s ovladačem. V zahradě zakončujeme ještě trochou teorie a Kosmonautem. Úvod do Probuzení končí. A co mi to dalo?

poznání, že Jirka je normální fajn chlap

odpočinek od běžných starostí i mobilu

seznámení se s novými podobně naladěnými lidmi

rozšíření obzorů ve stravování (a recept na domácí toasťák)

hudebně – dechový zážitek

připomenutí si toho, že svobodná vůle neexistuje a tudíž nikdo z nás nemůže udělat žádnou chybu

všímat si toho dalšího, čeho se všimnu

ujištění, že jsem stav, ve kterém se všechno samo objevuje

rozečtenou knihu (kterou si teď asi budu muset koupit, abych se dozvěděla, jak to dopadne)

PS: Za fotky děkuju Ondrovi, za spolubytí i druhému Ondrovi, Petrovi, Davidovi, Alešovi, Petře a Míše. Za catering a osobní lekce děkuju Terce a za celou akci Jirkovi.