Ve tmě

"Jak jako ve tmě? To existuje? Za to se platí? Celej tejden? To tam byla tma i ve dne? To jsi neměla ani baterku? Co jsi tam celou dobu dělala? To jsi vydržela? Já bych to nedala..." tolik slova kamarádky, které jsem řekla, že jsem se včera vrátila ze tmy...

No, ve tmě. Existuje. Už dlouho. Platí, za všechno se dnes platí. Jo, skoro celej tejden. Jasně že na pobytu ve tmě je tma i ve dne. Dokonce tma tmoucí. Baterku jsem měla, pro případ nouze. Ale nepoužila (teda vlastně jo, ale ...). Dělala jsem různý věci... Jo, vydržela (skoro...). Možná by to kamarádka nedala, možná dala, těžko říct. Já jsem o sobě taky měla pochyby. Do doby, než jsem zhasnula...

O pobytech ve tmě jsem četla a slyšela hodně a zavolalo si mě to. Před několika lety. Jenomže můj syn byl ještě malý a měl o mě strach. Tak jsem si to schovala na příští časy. Aniž by TEN čas nastal, objevil se u mě pobyt ve tmě v podobě dárku. A tak jsem šla...

Nebylo jednoduché ustát mamky námitky, že jsem se zbláznila a pokud ne, tak se určitě zblázním tam. Chápu ji, je těžké pochopit něco, co je pro nás samotné nepochopitelné. Nicméně já to jako bláznovství nevnímám. Naopak. Udělat si na sebe čas, být sám se sebou bez rušivých podnětů, vyjít mimo svoji zónu komfortu mi přijde důležité.

Myslela jsem si, že do Místa v srdci vstupuju bez očekávání. Samozřejmě jsem se mýlila. Myslím, že i když si to nepřiznáme, nějaké očekávání máme všichni. Někdo si jde do tmy jen odpočinout, jiný se chce propojit sám se sebou nebo nalézt odpověď na nějakou životní situaci. Bez ohledu na vaše přání, tma vám dá vždy to, co přesně potřebujete (a třeba o tom ani nevíte).

Sobota 1. října 2022 začala krátkým úvodem s naší průvodkyní Luciou. Objednali jsme si jídlo na další den a já (jediná ze čtyř účastníků) chtěla všechno. Když už, tak už. Chci si to užít všemi smysly. Všechno znamená teplý oběd, krabička s chlebem a pomazánkou, krabička naditá zeleninou, krabička plná ovoce, termoska s čajem a termoska s kávou. A k tomu ještě pizzu na dnešní večer. Dozvěděla jsem se, že Lucia nám bude nosit jednou denně kolem oběda tašku s objednaným jídlem a v případě potřeby s námi pohovoří.

Následovalo ubytování. Pro svůj pobyt jsem si vybrala chatku elementu větru, která nabízela nejvíce prostoru a částečně stála na pilířích mimo zem. Poustevna pro mě byla moc malá, Element země bez možnosti sundání okenic (co kdyby náhodou) a Voda si mě ani přes privilegium masážní vany nezavolala. Seznámila jsem se s chatkou, ovladačem na topení/klimatizaci a začala pomalu vybalovat své věci. Oblečení, kterého jsem si vzala jako vždy zbytečně moc (stačily mi jedny elasťáky, dvě trička, ponožky a spodní prádlo), věci osobní hygieny, vlastní lůžkoviny včetně ňuňací deky (kterou doma děti pak marně hledaly), dva plyšáky (půjčené od dětí), ručník, nějaké dobroty (pro případ, že by mě honila mlsná), flešky s hudbou a cvičením, talismánky a  kalimbu (pro případné zahnání dlouhé chvíle). Všechny ty případy samozřejmě později nastaly :-)

Snažila jsem se zapamatovat každé místečko a rozhodla se zkušebně zhasnout, abych si pohyb ve tmě vyzkoušela. Těšila jsem se, že pak zase rozsvítím a půjdu se ještě projít ven. A pak to přišlo...

Žádné rozsvícení ani procházka se nekonala. Tma si mě vzala. Cítila jsem se jako u maminky v bříšku. V bezpečí, obklopená tmou, teplem a láskou. A z toho se prostě ven nechce. Navštívil mě smích i pláč dojetí. Večer ještě přišla Lucia se vzkazem z domova. Připadala jsem si jako na dětském táboře po obdržení pohledu. Pocítila jsem obrovskou vděčnost za svoji rodinu. A také přišlo první velké osobní uvědomění...

Ve tmě vládne bezčasí. Nevědět kolik je hodin, jaké je venku počasí a co se za zdmi děje je osvobozující. Nevíš, jestli se probudíš ve čtyři, v osm nebo v poledne. První čekání na oběd bylo předlouhé. Najednou máš spoustu času a k tomu se blíží hlad. Když už si myslíš, že na tebe zapomněli, ozve se ťukání a pozdrav příjemným slovenským hlasem. Tak. Je tady taška s jídlem. Jupí. No jo, ale kam co teď položím, abych do něčeho nešlápla, něco nevylila, svoji krabičku s jídlem znova našla... je to alchymie. Mozek jede na plné obrátky, řeší praktické věci, nezbývá pro tuto chvíli prostor pro minulost ani budoucnost. Když to není jídlo, tak je to způsob, jak si dát zubní pastu na kartáček nebo přelít vodu do láhve. Každopádně termosku s teplým jídlem mé ruce nenašly. Mozek je zmatený. Že by dnes nebylo? A tak se pouštím do chleba s pomazánkou, protože v břiše už dost kručí. Má představa o tom, jak tady budu pomalu vědomě jíst je tatam. Zhltnu křupavý chleba s humusem a slyším opět ten známý hlas. "Lenička, nezabudla som ti dať teplé jedlo?" No, zabudla. A tak si jako zákusek dávám lasagne.

Každý má takového učitele, jakého potřebuje.

Čas si líně plyne dál a já se povaluju na posteli, rozeznávám své myšlenky, tančím, zpívám, hraju si s talismany a ovladačem od topení. Přidat teplotu, ubrat teplotu... i to je činnost, která mě tady zaměstnává. A to natolik, že najednou se při zmáčknutí tlačítka neozve známé pípnutí a z přístroje fouká studený vzduch. Mačkám tlačítka jak o život, ale marně. Je nedělní večer (asi) a pokud nechci zmrznout nebo zapnout mobil, abych přivolala Luciu, nezbývá než na chvilku rozsvítit a ovladač správně nastavit. Dlouze se rozmýšlím, přicházejí výčitky, ale nakonec zvítězí laskavost k sobě a mému tělu. Dávám si ruku před obličej a mžourám na displej. Navolím sluníčko a s pocitem vítězství nad ovladačem se opět halím do tmy. 

Přiznám se, že první večer jsem se nemyla. Měla jsem ze sprchy strach. Zbytečný. Koupel po tmě, kdy jasně cítíš vůni mycího gelu je fantastická. A tak završuji nedělní večer, ulehám do postele s bylinkovým čajem a sama se sebou.

Druhá noc byla báječná. Bez buzení se. Teda pokud to ráno, kdy jsem vstala, nebyla ještě noc. Vstávám a zase si lehám, nemůžu se rozhodnout, co vlastně chci. Zmizela zodpovědnost, nic nemusím. Užívám si to. Je to rozdíl oproti ránu prvnímu, kdy jsem jela tak, jak by to podle mé mysli mělo být. Vstát, vyčistit si zuby, oblíct, zacvičit, najíst se... Teď je to jinak. Pomalu naciťuju, co se mi chce a to dělám. Žádnej řád. Žádnej plán.

Není trvalého štěstí ve věcech kolem nás, je uvnitř nás.

V pondělí mě přišel pozdravit Vladimír, tvůrce (společně s Luciou) tohoto prostoru. Popovídali jsme si. Zabývá se vědou Kabala. Podle té existují čtyři úrovně, po čem člověk touží. Nejprve to je rodina, jídlo a sex. Následují peníze, za nimi moc a ocenění. Pokud i toto člověk získá, prahne po vědění. A až přečte a poslechne co se dá, projde všemi úrovněmi, nastává otázka, co je smyslem života... a tak si tuto otázku pokládám i já...

Pobytem ve tmě, rozhovory s Luciou a posloucháním nahrávky Eduarda a Míly Tomášových jsem si k odpovědi pomalu došla... Setkala jsem se s Bohem. Setkala jsem se sama se sebou. Bylo to nádherný. Trvalo to krátce, protože se vlády ujala mysl s myšlenkou, že si to musím zapsat (zapisování po tmě je teda taky výzva, s každou další větou psanou z kopečka jsem doufala, že to bude k přečtení). Ale i to krátké stálo za to. Jsem součástí. Jsem milovaná. Jsem v pořádku. Uvědomění, že jsem v pořádku mám ve svých zápiscích s vykřičníkem a namalovaným srdcem (takže nejen psát, ale i malovat ve tmě lze...).

Je tady příjemně lenivě. V noci postel s peřinou, ve dne postel s dekou. Tak si to střídám. Už se mi ale začíná stýskat po dětech a po Michalovi, do kterého se tady nějakým zvláštním způsobem zamilovávam...

VZKAZ LENIČCE
Žijeme tu poklidně
Však čekáme neklidně
Co nám povíš za světla
Jak jsi možná rozkvetla
Nebo máš tmu na duši
To tady nikdo netuší
Dozvíme se ale hned
Jak budeš s námi zpět.

Všechny naše obrazy, které máme, vznikají z lásky. I ty, které se nám nelíbí, které vnímáme jako negativní. Všechno je láska. Tak to tak musí být. Jenže co s tím? Mám obraz situace, ve které mi opravdu není dobře. To ji mám přijmout? Setrvávat v tom? Přijmout to, že tady má být a proto tady je. Uznat ji. To ale neznamená rezignaci, nechat si srát na hlavu. Z téhle situace máme možnost odejít. Pokud ty negativní obrazy nebo to, co se nám na nás samotných nelíbí přijmeme a uznáme, že vzešlo z lásky, už nebude potřeba, aby nám to někdo jiný odzrcadlil. Toliko další poznání...

Usmívejte se na vše kolem sebe, usmíváte se tak sami na sebe.

V úterý večer jsem ve tmě poprvé zažila strach. Večer jsem slyšela divné zvuky kolem chatky, měla jsem odemčeno (celou dobu pobytu) a bála se zvednout z postele jít zamknout. A tak jsem tam tak ležela v plné přítomnosti, skoro jsem nedýchala, jen poslouchala tlukot svého srdce. Děkuju plyšovému psovi, který mi dělal ochránce.

Kde je radost, tam je i bolest. Protiklady se musí uzavřít do jednoty.

Středa. Polovina pobytu ve tmě je za mnou. Z původního mého záměru, že dám tři dny a pak okenici dolů, nic nebude. Jedu ve tmě dál. Ráno jsem si chtěla umýt vlasy, ale vzbudila mě šílená bolest zad, tak to odkládám na zítřek. Tady si prostě nic nenaplánuješ. Mám alespoň téma pro dnešní hovor s Luciou. Bolest. I bolest a nemoc je potřeba přijmout a odevzdat. Zkouším to sama na sobě. Tělo mi je dobrým trenažérem. A funguje to.

Podstatu, pravdu máme v sobě. Je potřeba odložit ten obal.

Je další den a zase jsou slyšet rány. Včera jsem ležela na posteli, najednou se ozvala rána jako z děla a pod sebou cítím tlakovou vlnu. Hrozně jsem se lekla. Dnes už naštěstí vím, že střílí v okolním vojenském prostoru a tak opět cítím vděčnost za to, že u nás vládne mír. Ani nechci vědět, co vše se děje za zdmi tohoto domečku. Okolní svět mi je vzdálený. Nemám žádné informace z novinek ani jiných zpráv. Jsem tady od všeho izolovaná. A jsem za to ráda. Už čtvrtý den jsem bez mobilu a vůbec mi nechybí. Naopak. Myšlenka na to, že ho budu muset zapnout, mě dost děsí.

Po vyprávění nebo čtení příběhů lidí, kteří byli ve tmě jsem nabyla dojmu, že první tři až čtyři dny jsou nejhorší a pak už je člověk bez myšlenek a nastává blažený stav. Jsem asi výjimka, co potvrzuje pravidlo. Nebo spíš tady fakt žádný pravidla pro nikoho neplatí. Moje hlava se pořád nedokáže zcela vypnout. A tak se uklidňuju tím, že i ty myšlenky jsou božské a patří sem a Lucia mi to potvrzuje. Je to jako s kávou. Ta káva je čistá mysl a když ji zamícháš, hladina se zčeří a ten pohyb jsou ty myšlenky. Ale je to pořád káva...

Vše, co je v myšlence, už existuje. 

Měla jsem živou noční můru - zdálo se mi, že jsem šla učit na základní školu a zažívala jsem u toho hrozný pocit. Z tohoto snu (a zkušenosti s Aničky střední školou) se poslední den ve tmě zrodila (potvrdila) moje vize. Založení soukromé střední školy, kde se děti budou rozvíjet podle svých talentů, nabídka bude široká a děti dostanou na závěr tolik potřebný papír! Ve spirále se mi objevilo i jméno a logo školy (to je totiž to nejdůležitější). Jestli tuhle svoji vizi promítnu do reality teď vůbec netuším. Vlastně ani nevím, jestli to zkusím, protože to je velké sousto a ve vzduchu visí spousta "výmluv", proč to nejde. Jenže to jsou opravdu jen výmluvy. Vesmír nechce slyšet, že něco nejde, protože tím popíráme jeho velkou tvořivost. A když dokáže stvořit takový zázrak jako je lichořeřišnice, motýl nebo dítě, tak proč by si neporadil s jednou školičkou. No, uvidíme...

Vzala si mě, už mě má
všeobjímající tma.
Je tu teplo, je tu sladce,
vůbec se mi ven z ní nechce.
Je tu láska, je tu mír.
Lucia a Vladimír.
Moje nitro odhalené,
myšlenky jsou dovolené.
Všechno přece je jen Bůh,
jeden, nám všem, stejný duch.
Nádech, výdech, srdce bije,
v bezpečí se tady žije
jak u maminky v bříšku...
Tužka, papír, hudba, tanec,
postel, deka, dobrý žvanec.
Není čas, je jen teď a tady,
ponořená do své hlavy...
z té chci ale utéct ven,
za širokým obzorem.
Do prázdna, do nekonečna,
čekám, kdy zas přijde slečna,
povědět mi, ozřejmit,
jak s lehkostí žít. Jen být.

Venku prý svítí sluníčko a mě to volá za ním. Mám pocit, že tady už mám hotovo. Domlouvám se s Luciou, že ze tmy vyjdu už dnes (stejně jako další dva spoluobyvatelé z Poustevny a Vody). Začínám se těšit a zároveň i trochu bát. Lucia se svým odchodem nechává pootevřené dveře, skrze které ke mně dopadá malý proužeček světla. Po šesti dnech vidím... Opatrně si zvykám na světlo a postupně otevírám dveře. Je to opravdu nový zrod. Postupný, plynulý, příjemný. Pouštím si oblíbenou píseň a tančím. Pocit nepopíšu. Nelze to. Píseň dohrála a spustila se znova. Zázrak. A znova. Vytvořila se smyčka s touto skladbou, která mě vítá do světa. Vycházím ven. Tolik barev! Tolik krásy! Tolik světla! Pohlédnu nahoru a tam krouží dravec. Symbol mojí ochrany. Slovy se to opravdu nedá popsat. Ale doporučuji a přeji všem zažít. 

POZN: Nikoho by jistě nenapadlo vyjít z té tmy rovnou do přímého světla. To by bylo až nebezpečné. A při porodech dětí se to děje běžně. Není pak divu, že miminko začne hned plakat. Jsem ráda, že se to už pomalu mění, ale chtělo by to přidat na rychlosti (změny).

Tak. A je to. Zvládla jsem to. Jsem na sebe pyšná. Bylo to krásné, chvílemi náročné, ale stálo to za to. V pyramidě vítám sebe samu hudebními nástroji a bosky se procházím v tomto krásném místě. Když se vracím do chatky, je tam skoro tma. Oči už si zvykly na denní světlo a to, co pro ně byla před chvílí záře, je teď jen přítmí. Vladimír uvolňuje okenice a já otevírám okno. 

Do noci pak ještě za jasného svitu měsíce klábosíme "o nesmrtelnosti brouka" s Honzou a Ivkou, kteří mi byli dobrými sousedy (sousedka Péťa ze Země jako jediná potřebuje zůstat až do úplného konce). Čeká mě poslední noc...

Ve tmě, ve tmě,
veď mě, veď mě.
K sobě, domů,
k lásce, k Bohu.
K lásce k Bohu,
ke mně domů.

Sobotní ráno je zahaleno mlhou a já vycházím ještě v noční košili a svetru ven. Nemůžu se nabažit ranního vzduchu. V dáli je vidět odraz vycházejícího slunce. Zůstávám v úžasu.