Volba

Vesmíre, o čem dnes napíšeme? 

O volbách? Ale fuj! O filmech? Nuda! O lásce? Zase? O škole? Zajímá to někoho? O dětech? To už tady bylo! O čase? Přece neexistuje! O tichu? To by šlo...

Zavřete oči a vnímejte jen sami sebe. Co teď vaše tělo potřebuje? Po čem vaše duše touží? Chce tančit? Nebo se milovat? Číst si? Spát? Psát? Hrát? Ať je to cokoliv, jděte to udělat. Nebo nic nedělat. Jen tak být. V tichu. Nebo za zvuku sušičky na prádlo. Hukotu počítače. Dupotu dětí... S úsměvem na tváři. S vráskou na čele. S kručícím břichem. S hrnkem horkého čaje...

Čekám na nápad... a on nepřichází. Múzy spí...

Tak jo. Vezmu teda hned to první. I když je to fuj. Volba prezidenta. Už dlouho nechci svojí pozorností krmit politiku a těsně před volbami jsem neznala ani všechny kandidáty. Mojí pozornosti ale nemohli uniknout tři "jasní favorité". Ty vykukovali ze všech rohů a nedalo se je přehlédnout. Do toho se vložily mé děti, které těmto volbám věnovaly skutečně mnoho pozornosti. Nejdřív jsem to nechápala, ale pak mi díky kamarádce došlo, že jsou tím tak obklopeni na sítích, že je to prostě muselo sežrat. A tak se stalo, že "to" začalo požírat i mě.

První myšlenka byla k volbám nejít, abych ukázala, že tady ty šašky nepotřebuju. Jenomže pak bych si přece nemohla stěžovat, že... A tak jsem postupně zamítla všechny ty privilegovaný, kterými se média i debaty zabývaly a hodila hlas tomu, který sice neměl šanci, ale rozhovor s ním mi dával smysl a svým gestem si získal mé sympatie. To, že se do druhého kola neprobojuje, jsem věděla. Ale když už volit, tak srdcem. Navíc navzdory médiím, kteří v nás všech vyvolávala pocit, že smysl má volit jen kandidáta z "trojlístku". 

Zklamala jsem sama sebe. Volby si moji pozornost ukusovaly čím dál víc, až se do našeho poklidného obývacího pokoje vplížil hlas televizní. A to byla chyba. Protože stále platí, že čemu věnujeme pozornost, to roste. A já viděla Babišův projev. A měla jsem o sebe vážný strach. Aby mi nepraskla cévka. To, co mu lezlo z úst, mě děsilo. Pravda, ocenila jsem, když reagoval na anglickou otázku anglicky (to jen proto, že já bych to nedokázala, ale zároveň tedy nemohu posoudit, zda odpověď měla hlavu a patu, ale dejme tomu, že jo - záměrně to nepíšu spisovně). Jenomže co mě začalo děsit daleko víc je to, že tohoto pána podporuje tolik lidí! A co je ještě horší, někteří jsou z řad mých známých a příbuzných.

Vím, každý máme právo na svůj názor a je to tak v pořádku. Když jsem ale na Andrejovo stránce uviděla video s mojí kamarádkou (poslala mi to jiná kamarádka, do té doby jsem jeho stránky neviděla), která ještě nedávno pořádala sbírku hlasů pro Karla Janečka, začalo mi být opravdu smutno. Cítila jsem velké zklamání z toho, jak se dají lidé koupit. Jak Andrej dokáže lidi zmanipulovat. Jak mu skáčeme na lep, protože jsme nespokojení s tím, co je. Opravdu si myslíme, že zrovna on nás spasí a zachrání? 

Ne, nezachrání! Musíme se zachránit sami! Když nemám na nájem domu v Plzni, tak půjdu do bytu nebo na vesnici nebo budu víc pracovat nebo se uskromním nebo požádám o pomoc rodinu nebo přátele. Nechci hodnotit, ale mé ego nebo co to teď ve mně křičí zkrátka jinak neumí. Vím, že každý máme svůj příběh. Každý děláme nejlépe, jak umíme. 

Použiju známou techniku Hooponopono. Pro sebe. I pro ostatní. Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Miluji Tě. Děkuji Ti. To proto, aby mi nepraskla cévka...

PS: Do druhého kola jdu. Lepší menší zlo, než větší.