Z deníčku průvodkyně

"Tak tohle nedávám," vypadlo ze mě po prvním bloku, ve kterém jsem měla provádět krásami matematiky nejstarší skupinu v naší komunitní škole. Zkušenější průvodkyně se začala smát: "To si zvykneš." A já se zastavila a začala přemýšlet, jestli si vůbec zvykat chci...

Role průvodkyně je pro mě nová stejně tak jako tahle skupinka. Potřebovala jsem si je otestnout, kdo jak reaguje, jaké jsou představy o číslech, kdo co zvládne vypočítat. Tak začínáme... Jeden má hotovo ihned po zadání, druhá si myslí, že to nikdy nezvládne, třetí odmítá a chce si dělat své. Vše samozřejmě v jednom okamžiku a já tam stojím, snažím se uvnitřnit a naladit se na celou skupinku, mozek mi šrotuje a vymýšlí řešení. Rychlíkovi přidávám příklad, nechápající dávám pomůcku pro lepší představivost, s ignorující se domlouvám na jiné práci.

Frčíme dál... práce ve dvojici. "Prosím sedni si teď na židličku nebo na koberec, ať můžete spolupracovat", nabádám nového člena skupiny. "Mně ale říkali, že tady se převážně sedí na lavici". Odpovídám, že může sedět, kde je mu to pohodlné, ale teď při práci ve dvojici to je potřeba jinak. Neochotně (nebo možná ochotně, jen já už v jistém napětí vnímám vše jako neochotu) slézá na koberec.

Zhluboka dýchám, uklidňuji se, mám minutku klidu, kdy všichni pracují. Opravdu ale jen minutku, protože už se hlásí první dvojice, že má hotovo. Zadávám těžší úlohu a spěchám k další hlásící se dvojici (která se samozřejmě nehlásí rukou, ale pusou). Za chviličku už moje hlava zase nestíhá. Jedna dvojice končí první úkol, druhá druhý, třetí třetí... Příště si to budu muset zorganizovat trochu jinak. No jo, ale jak? Propadám panice, jak tohle rozpětí zvládnu motivovat a s radostí je co nejvíce naučit.

Zlatá základka, leze mi tajně do mysli. Jak můžu zvládnout skupinku, která je namíchána z různých osobnostní různého věku, různého intelektu, různých vědomostí a různého přístupu? Najednou mi to dochází. Vždyť to je vlastně taková třída v klasické základce. Rozdíl je v tom, že ve státní škole se zpravidla děti nudí potichu, nechápou potichu, jsou někde jinde potichu. A se svými radostmi, strachy, obavami, pocity méněcennosti jsou taky potichu.

Tady ne. Je skvělé, že tyhle děti z komunitní školy jsou otevřené, dokáží mluvit o svých potřebách, pocitech a přáních, ale především, mohou si to dovolit. Umí skvěle komunikovat, argumentovat. A dostat vás do úzkých... Vždyť tahle skupinka je naprosto jedinečná a pro mě to je obrovská výzva, jak se s ní popasovat. Jestli budeme na bitevním poli (čímž by moje "kariéra průvodkyně" samozřejmě velmi rychle skončila) nebo to bude plynout, dnes tolik moderní slůvko flow.

Je to pro mě velká příležitost k dalšímu růstu. Vím, že to je především o mně. Já se musím naučit nebrat si věci osobně, být v přítomnosti naladěná na potřeby dětí, nelpět na tom, abych stihla vše, co mám připravené, nebýt nešťastná z toho, že už nic dalšího připravené nemám. Je to škola improvizace a pochopení. Ale hlavně... za všech okolností být autentická.

Je to ale výzva a příležitost k dalšímu růstu i pro děti. Naučit se, že někdy musí počkat na ostatní, že se třeba chvíli budou nudit, protože já nemám dvojníky, trojníky ani deset rukou a pět hlav. Pochopit, že někdo je "lepší" v matice, jiný zná skvěle přírodu a nesrovnávat se. Stále hledat způsob, jak to nevzdávat, když něco nejde a zdá se to  v danou chvíli nemožné. Dále rozvíjet svoji komunikaci a otevřenost, aby vždy slušně dokázali říci své pocity či pochybnosti na rovinu, a tak se s tím mohlo dále pracovat.

A jaký je tedy můj dnešní závěr? Je to krásné, svobodné a náročné :-).