Za vším hledej potřebu

Pokud se vám teď chce akutně čůrat, a nemáte tak uspokojenou svoji fyziologickou potřebu, budete myslet na to, z čeho zaplatíte nájem? Za vaším barákem se střílí a vy se necítíte v bezpečí, budete řešit svůj nedávný rozchod? Toužíte po uznání ve chvíli, kdy nemáte naplněnou svoji potřebu lásky? Někteří možná ano. Nikdo si vás neváží. Ani ten pes ne. Máte chuť v tuto chvíli dělat něco se svojí seberealizací? Já bych neměla. A tak nějak to viděl Maslow, když tvořil pyramidu potřeb. Mám před sebou seznam potřeb z kurzu respektování. Napočítala jsem jich 66. Slušné číslo na to, aby každá z nich byla řádně naplněná. Jenomže když není, nastává malér...

Remcáte? Věčně se vám něco nelíbí? Proč? Co vám chybí? Co si sami sobě nedáváte? Co očekáváte od okolí a ono to stále nepřichází? Umíte si o to říct?

Taky remcám. Taky se mi toho hodně nelíbí. A nechci to. Nechci být nespokojená. A tak nastal čas podívat se dovnitř. Do hloubky. Na potřeby a míru jejich naplnění, respektive nenaplnění, které k té nespokojenosti vedou. Samozřejmě mám potřeby fyziologické, potřeby bezpečí a všechny ty, které v Maslowě pyramidě najdeme. Na chvíli ale na tuhle vychytávku zapomínám a sepisuji tak, jak to přichází. Jdu se svléknout do naha...

Potřeba přijetí

Chci být od okolí přijímaná taková, jaká jsem. Se všemi klady i zápory. Se svými dobrými náladami i těmi špatnými. Jenže je tady jeden zádrhel. Důležitější, než chtít být přijímaná od okolí, je být přijímaná sama sebou. A věřte mi. Pokud přijmeme sami sebe i se všemi stinnými stránkami (každý z nás nějakou má, ne, že ne), všichni ostatní nás budou následovat.

V pyžamu či šatičkách, bosá nebo v lodičkách,

smutná nebo veselá, vždycky jsem to prostě já...

Láska na prvním místě

V mém seznamu tedy na druhém, ale ono to s tím přijetím jde ruku v ruce. Potřeba být milována bez podmínek a milovat. Šmejdím sama v sobě, jak to mám. Cítím, že milovaná jsem. Netrpím nedostatkem. Moje skvělé děti, rodina, přítel. A teď, jak to mám s tou láskou směrem ven? Nechám si to pro sebe. Ale je tam :-).

Nehodnocení

Dále mě napadlo nehodnocení. Vlastně by se to dalo zařadit do přijetí. Je to ale asi tak silně zakořeněné, že mi to na ten papír vylezlo ještě samostatně. Opravdu nechci být nikým hodnocena za své činy a myšlenky. Ono každé rozhodnutí s sebou nese následek. Netřeba to ještě hodnotit. Jenže jsem zase u toho. Nehodnotím příliš sama sebe? Nejsem věčný sebekritik, potažmo kritik? A co vy? Zkuste jen pozorovat. Nehodnotit. Sebe, ani ostatní.

Být užitečná

Ano, chci být užitečná. Potřebuji to, je to moje silná potřeba. A vím, že jsem užitečná. Přesto je to momentálně moje velké téma, které si musím zpracovat.

Přinášet radost

Ráda dělám radost ostatním. Ráda chystám překvapení, kupuji nebo vyrábím dárečky. Možná proto, že jedním z mých jazyků lásky jsou dárky (lépe řečeno překvapení), tak tuto svoji potřebu šířím dál. S radostí. Umím ale udělat radost sobě? Koupit si něco hezkého, dopřát si odpočinek bez pocitu viny? Co vy? Děláte si radosti "jen tak"?

Být vnímána

Povídám si s kamarádkou. Za chvíli se mě zeptá na to, o čem jsem právě mluvila. Zopakuji. Ale naposledy. Příště už nemám chuť se kámošce svěřovat. Ani přítelovi (bývalému), kterému vyprávím, co jsem zažila a on se při tom točí zády a odchází. Možná i proto je bývalý. Kdybych rozpoznala své potřeby a dokázala o nich mluvit... A kdyby on naslouchal. Znáte to? Taky jste někdy měli pocit, že vás nikdo neposlouchá? Myslím, že v partnerství je to časté. Pokud to zažíváte, promluvte si o tom. Řekněte vašemu milému/milé, jak se cítíte, když se k vám točí zády. A je jedno, jestli u společného stolu nebo v posteli.

Stále se vzdělávat

V první třídě mají všechny děti chuť učit se. Pak to často bohužel vlivem školského systému pomine. Chuť se vytratí, učení se stává povinností. Přitom nám je seberozvoj tak přirozený. Celý život se učíme. Je fajn, když nemusíme, ale chceme. A já chci.

Vyjádření sama sebe

Toužíte sami sebe vyjádřit? Zviditelnit kus sebe? Já ano. Vnímám to silně skrze tanec, který miluji ve všech podobách a dokáže mě doslova pozvednout. Vyjadřuji se hudbou, momentálně hrou na klavír a chystám se opět vrhnout na malování. No a samozřejmě psaní. Moje momentální srdcovka.

Sdílení

Poslední bod mého seznamu (neb je devátý a to je mé oblíbené číslo, jinak se vynořují další a další potřeby a možná bych dospěla až do bodu 66). Sdílení s blízkými, sdílení s vámi.

Když vás něco rozčílí, prozkoumejte to. Proč vás to štve? Co vám na tom tak vadí? A proč? Co je zatím? Ona totiž ta pravá příčina špatného pocitu je často ukrytá právě v naší nenaplněné potřebě. Máte možnost volby? Tvoříte? Smějete se? Učíte se? Žijete v míru? Jste dostatečně oceňováni? Cítíte spravedlnost? Jste naplněni? Odpočíváte dostatečně?... Pokud své potřeby odhalíme, máme vyhráno. Tedy z poloviny. Víme, co nám chybí. Teď ještě si tu svoji potřebu dosytit. Tak do toho. Nikdo jiný to za nás (možná) neudělá.