Záblesk
Život je hra. Pro každého jiná. Pro jednoho "Člověče, nezlob se", pro druhého "Monopoly", pro dalšího třeba "Aktivity". Ať už hrajeme cokoliv, ať už jsme na tahu nebo čekáme, je to JEN hra. A když si tohle dokážeme prožít, máme vyhráno. Záměrně píšu prožít a ne jen uvědomit si, protože to pouhé uvědomění podle mě k "vítězství" nestačí.
Kdy se vám naposledy (jestli vůbec někdy) stalo, že jste cítíli, že to je TO. Že život prostě stačí žít. Skutečné TADY a TEĎ. Sice tyhle "poučky" o životě znám, ale ke skutečným prožitkům (zábleskům), kdy jste nic a všechno zároveň dochází (alespoň u mě) jen zřídka. Když to ale nastane, tak potom už víte, že všechno je správně. Že stačí jen dýchat a užívat si všechno, co v danou chvíli přichází.
Jsem vděčná za každou chvilku, kdy tohle prožívám. Nijak se o to nemůžu zasloužit, nemůžu to přivolat, prostě se to stane. Stává se to v okamžiku, kdy to nečekáte. Měla jsem to štěstí, že v minulém týdnu mě navštívil "záblesk" hned třikrát. I když to trvá jen chvíli a pak nastoupí zpět myšlenky, které moji mysl nepříjemně napadají, stojí to za to. Je v tom totiž všechno. Smysl života. Život sám.
Včera jsem zahájila taneční sezónu a spolu s dalšími ženami jsme si svobodně tančily na téma kořenová čakra. Vybrané skladby byly tomuto tématu přizpůsobené. Při předposlední skladbě se TO objevilo. Najednou se zastavil čas a já necítila sebemenší tíhu všedních dní a starostí. Celou svojí bytostí jsem věděla, že je to tady celé jen hra. Cítila jsem jen čirou radost z hudby, větru a pohledu do nebe. Tanec mě vždy dokáže uvolnit a v uvolnění právě tyto záblesky mají možnost přijít. Byla jsem doslova nadšená z toho, že mě navštívil. Jako blesk z čistého nebe.
Pár dní před tím jsem se šla projít do lesa. Vešla jsem tam, sluneční paprsky prosvěcovaly koruny stromů, všude vonělo jehličí, nad hlavou mi cosi vyprávěla sojka a já při pohledu na měkkoučký mech cítila, že jsem "doma". Les mi otevřel svoji náruč a já na chvilku opět pocítila ten blažený pocit.
Příroda nás pozdravuje a tím nás uzdravuje. (Anna Hogenová)
Dech. Naše berlička, kterou si nosíme stále s sebou. Můžeme k němu kdykoliv obrátit svoji pozornost. Je to náš domov. Pramen života. Ať už potřebujeme zklidnit nebo se naopak zaktivovat, dech je tady vždy pro nás. Nedá se koupit. Když dochází, jde do tuhého. Někdy dělám dechová cvičení. Po aktivaci celého těla následuje zklidnění. Tentokrát jsem měla možnost opět to zakusit. Záblesk onoho bytí.
Tuto krátkou úvahu píšu jako vždy především pro sebe (pokud to ale teď čteš, tak samozřejmě i pro Tebe). Pro chvíle, kdy se třeba budu cítit mizerně. Až mě budou zase přepadat blbý myšlenky. Pro případ, kdybych se někdy cítila nemilovaná, bezmocná nebo zoufalá. Abych věděla. Abych si vzpomněla... že veškeré tlaky na sebe tvoříme my sami. Že náš domov je uvnitř nás. A že si stačí zatančit, zajít do přírody nebo prostě jen dýchat.